Identita a nelidskost III.
Arno Gruen

Pokud se identifikujeme s agresorem, ztrácíme přístup k našim vlastním citům. Film "Ukradené dětství" nám předvádí děti, které se staly citově ochuzeny. Nejsou schopny plakat či radovat se, jelikož byly okradeny o vědomí své zranitelnosti. V tomto smyslu řekl jistý člen Národní gardy za Nikaragujského diktátora Somozy: "Jsem malý a hubený. Než jsem vstoupil do Národní gardy, bál jsem se všeho a každého. ... (Dnes) už se nebojím. To je to nejdůležitější. ... Tomu říkám být chlapem." Pro takové lidi krutost, násilí a pohrdání bolestí jsou nutnými součástmi jejich chování. Jejich vlastní potřeba lásky a pohody je pociťována jako slabost, a proto násilí jim dodává pocit síly. Proto xenofobové a pravicoví extrémisté jsou posedlí ideou, že musí vyhubit vše cizí (ať už židy, Italy, Mexičany či černé), slabé a postižené.

Ve své knize Svěřenci (Foster Children, 1990), studii o socializaci traumatizovaných dětí, Monika Nienstedt a Arnim Westermann popisují způsob, kterým závislost dítěte může vést buď k vytvoření pozitivních vztahů anebo k přehnaném konformizmu založeném na strachu. Nemělo by nás překvapit, že násilní mezi námi prožili tento typ strachu. Novější výzkumy dokládají, že nejméně 80 procent mladých pravicových extrémistů v Německu byli oběti fyzického zneužití ze strany rodičů. Tento druh jednání znemožňuje vznik ryzých lidských vztahů a proto blokuje vývoj skutečné identity. Tací lidé jsou neschopni rozeznat jejich skutečného utlačovatele. To znamená, že nelze dítěti upřít autonomii a právo na bezpečí bez negativních důsledků pro vývoj jeho či její osobnosti. Proust, ostrý pozorovatel lidské podstaty, dotkl se této tematiky, když nadhodil následující otázku: "Jak můžeme mít odvahu chtít žít; jak můžeme hnout prstem, abychom se zachránili před smrtí ve světě, kde láska je vyvolaná lží a spočívá pouze v potřebě útěchy ze strany těch, kteří nám ublížili?"

Nenávist pociťovaná nemilovanými

Lidé plní nenávisti, kteří trvají na etnické, lingvistické a náboženské "čistotě" si myslí, že takto mohou dosáhnout vlastní identitu. Pokoušejí se nám a sobě namluvit, že takováto "čistota" je v souladu s našimi prapůvodními potřebami a naší biologickou soustavou, a poukazují na naše předky se svými kmeny, klany a jinými společenskými skupinami.

V "primitivních" kmenných spolcích však ústředním elementem nebyl strach, ale kooperace neboli spolupráce, úcta, pocit důstojnosti, zachování bohatosti osobnosti a láskyplná podněcování vlastní identity dítěte. Základy společenského života nebyly moc a majetek, ale spíše kulturní formy, které umožňovaly jednotlivým členům snést utrpení i cítit radost a integrovat svojí vlastní činnost do světonázoru, který je spojoval s jejich okolím. A to ještě pořád platí pro dnešní "primitivní" společnosti.

Naši vzdálení předci se nepokoušeli uniknout své bolesti. My jsme ti, kteří - jelikož nemáme skutečné já a postrádáme opravdivou identitu - se chopíme klamu, že můžeme být zachráněni "silou", které lze dosáhnout rasistickou a etnickou nenávistí.

Možná tyto úvahy pomohou odpovědět na otázku "Je to člověk?".

Kdo vyrůstá bez skutečné lásky nemůže se stát autentickou lidskou bytostí. Proto jistý z Hoyerswerdy, německého města, kde krajně pravicová mládež poprvé zaútočila na cizince, pokládal tyto násilné činy za "důsledky toho, že zdejší děti nepoznají ve svých životech žádnou lásku". Proto nenávist pociťovaná nemilovanými je ohrožením pro nás pro všechny.