Zpětná vazba a čas - část III.
ing., DiS Ivan Pešek

Motto:
"Poznat druhé je moudrost. Poznat sebe je osvícení."
(Lao´c)

Pokračování seriálu

Vyjádřením své reakce na samozvoleného VyVoleného, což byl vlastně popis "systémů zpětné vazby", jsem začal takový seriál. Když jsem řekl A (Žijeme ve zpětnovazebních vztahových systémech.), musel jsem říci i B (Někteří lidé v těchto vztazích selhávají a ztrácí orientaci.). To jsem popisoval ve své práci o "dvojím přístupu k životu" u různě geneticky disponovaných lidí. Pokud se k této predispozici připojí nevhodné zpětnovazební vlivy: přehnaná péče, přísná výchova či kombinace obojího, ocitá se takto systematicky dezorientovaný člověk v nouzi. Patologicky však nemusí působit jen rodina, může to být třeba komunita vrstevníků (drogy, kriminalita) či něco jiného negativně působícího ve společnosti (partneři se sadistickými rysy, nevhodné zaměstnání a podobně). Takovýmito slovy jsem končil:

"Člověk v nouzi se cítí špatně, trpí různými negativními emocemi, jsou to například pocity nenávisti, strachu, smutku a podobně. Buďto své nepříjemné stavy pociťuje palčivě nebo je zapírá sám sobě. Obě tyto eventuality však velice nepříznivě ovlivňují jeho život." Lidé, kteří jsou zahnaní do kouta, pociťují obrovský zmatek a jsou pak plni hněvu. A "hněv je špatný rádce".

Nechci nikomu radit, každý si stejně musí v konkrétní situaci poradit sám. Pokud je však někdo zavalen lavinou pocitů anebo má naopak dojem naprosté citové prázdnoty; může se mu pak stát ten zázrak, že se bude snažit v sobě nějak zorientovat a tím u sebe i něco změnit. Takový člověk by se mohl chtít vyznat ve svých pocitech. Nezbývá mi tedy nic jiného, nežli k A a B říci i C. Budu se tedy snažit nalézat odpovědi na otázky typu: "Jak se mám vyznat ve svých negativních pocitech?", "Jak vnímat své city v časových souvislostech?" a podobně.

Proč jsou lidské city dnes tak aktuální? Budu asi vypadat jako staromilec, ale naše životní poměry se pouze nelepší. Dříve bylo životní tempo přece jenom pomalejší a lépe zvladatelné. Prakticky neexistoval problém se zpracováváním nadbytku mediálních informací, kterými jsme zahlcováni. Lidé měli (i když v podstatě nedobrovolně) dostatek pohybu a většinou na zdravém vzduchu. Potraviny, voda a vzduch nebyly kontaminovány průmyslovými jedy. Strava byla mnohem prostší a zdravější. Mladí lidé se postupně učili od starších zvládat své pracovní i životní úkoly, dnes je to paradoxně často naopak; rodiny (i celá společnost) držely více pohromadě - pro děti byli rodiče (i obecně starší lidé) autoritami. Způsob obživy byl jasný a srozumitelný - byla to většinou tvrdá manuální práce. Život nejen na vesnici byl více spjatý s přírodou, rostlinami a zvířaty... Všechny tyto samozřejmosti mého mládí a mnoho dalšího (co již sám nepamatuji či na co jsem si právě teď nevzpomněl) jsme většinou nenávratně ztratili a to se nepříznivě odráží na naší psychice. Navíc společně s tím, jak je nás na zemi (hlavně ve městech) stále více, roste i počet našich vzájemných střetů. Tyto konflikty jsou příčinou nejrůznějších negativních pocitů. Lidé mají strach z neúspěchu, ale především cítí vlivem různých sporů nelibost přecházející v nenávist vůči ostatním i vůči sobě. Pocity nenávisti a strachu jsou prameny násilí. Je třeba je poznat, abychom se mohli pokoušet je zvládnout nedestruktivním způsobem. Nemluvím zde jen o teroristech či jiných zločincích. Opouštění starých rodičů či trápení vlastních dětí jsou také násilné projevy, pramenící ze zloby a siláctvím maskované bezradnosti (nejlepší obranou je vždy útok).

Základní otázky

Kdo se snaží dávat univerzální rady, bývá často pošetilý. Právě takové pošetilosti se chystám dopustit, když píši na téma "city a my". Každý "to" přece cítí úplně jinak. Ale pod tou nekonečnou rozmanitostí citových projevů různých lidí se mohou nalézt určité sjednocující principy. City se objevují spontánně a často chaoticky víří. Stejně chaoticky a namátkově bývají i popisovány. Přesto se domnívám, že je v nich ukrytý nějaký skrytý řád.

Pokud by byly tyto vnitřní principy citových hnutí nalezeny, bylo by možné zabránit mnoha tragickým osudům. A, o tom to je.

Rozum - logické myšlení, postupuje metodicky a cílevědomě. Za tím vším se může skrývat kupa předsudků uložených v mysli, ale v ideálním případě se rozum snaží být nepředpojatý. Je všeobecně známo, že rozumovými postupy nejde přímo a rychle ovlivnit naše citové rozpoložení. Mým záměrem je především se pokusit rozumně vyznat ve svých citech. Avšak už jen ten pocit, že snad vím, jak to funguje, má v sobě silně osvobozující citový náboj.

Často jsem si kladl otázku: Proč lidé propadají špatné náladě?
A též následnou otázku: Jak lidem z této nálady co nejlépe pomoci?
Jinak řečeno:
Na co a pokud možno v jakém pořadí se máme soustředit, abychom nějakému člověku mohli co nejúčinněji pomoci z jeho dlouhotrvající špatné nálady (deprese)?

Musím bohužel říci, že jsem se mnoha jednoduchých odpovědí na tuto otázku při čtení odborných knih o psychoterapii nedočkal. Převládá totiž názor, že téma či předmět psychoterapeutického procesu je dán především konkrétním zadáním klienta.

Naše emoce v různých časových rovinách

Při hledání nějakého nosného obecného hlediska posuzujícího lidské city mi pomohlo studium psychopatologie. Základní poučka psychopatologie se zabývá našimi "vnitřními" vztahy a zní:
Normalita člověka je podmíněna jeho uspokojivým vztahem
ke své minulosti, ke své budoucnosti a ke své přítomnosti.

Snažil jsem se zaměřit na jeden zásadní fenomén, pomocí něhož bych byl schopen nejrůznější city a pocity lidí rozdělit do nějakého uspořádaného spektra. Od takového rozdělení si slibuji možnost postupného soustředění své pozornosti na jednotlivé skupiny emocí. Zvolil jsem si tedy za rozhodující prvek čas, na který je konkrétní cit zaměřen. Z časového hlediska dělím emoce do skupin zaměřených na minulost, budoucnost a přítomnost. Tyto skupiny emocí lze velice jednoduše vysledovat i na zpětnovazebním modelu. I ve vztazích člověka ke své minulosti, budoucnosti a přítomnosti je možné rozeznat jednotlivé prvky zpětnovazebního systému.

Zobrazení vztahu člověka
ke své minulosti, ke své budoucnosti, a ke své přítomnosti:



Naše životní okolnosti jsou spoluvytvářeny vztahy, do kterých vstupujeme či do kterých jsme se narodili. Zažíváme nejen "vnější" vztahy k okolnímu světu, ale i "vnitřní" vztahy k sobě samým. I pocity, kterými trpíme anebo jsme jimi naopak blaženi, jsou jen zrcadly těchto našich vztahů.

Obnovení normálního životního fungování člověka, který prožívá životní krizi a vidí vše negativně, spojuji se získáním jeho pozitivnějšího vztahu ke své minulosti, budoucnosti a přítomnosti. Nadefinoval jsem si tak z "časového" hlediska tři postupné cíle zvládání života při překonávání psychické krize:

V psychoterapii (i v běžném životě) jde především o to, aby se člověk naučil:
odpouštět své minulosti,
sbírat odvahu do své budoucnosti
a radovat se ze své přítomnosti.

Když nám to nejde najednou, měli bychom se o to pokoušet alespoň postupně, krok za krokem.

Některé naše negativní emoce se vztahují k minulosti (hněv, stud, nenávist, sebenenávist,…) a jsou často spojeny s našimi vzpomínkami a s tím spojenými pocity naší viny a nedostatečnosti. Z tohoto vnímání, "co se (asi) stalo", vychází i náš názor na to, "co se asi stane". I náš pohled do budoucnosti bývá silně emocionálně podbarven, často podle našich negativních předpokladů dalšího vývoje událostí (strach, úzkost, děs, fóbie, starosti,…). Mnozí lidé jsou tak zavaleni svými negativními vzpomínkami i starostmi, že si ani nevšimnou, že se jejich život skládá z neustálého řetězení prchavých okamžiků současnosti. Ve skutečnosti jsou emoce spojené s přítomnou chvílí nejsilnější, protože jsou autentické. Lidé si je však často vůbec nejsou schopni uvědomit. Nebo je vnímají cize, jakoby šlo o někoho jiného. S tím souvisí a možnost ztráty vlády nad svými emocemi. Toto odcizení se často projevuje jako naše trvalá nepohoda či smutek, zdánlivě bez nějakého konkrétního důvodu.

Původ tohoto odcizení vůči sobě samému hledám v pokřiveném (přikrášlujícím a zamlčujícím či naopak sebemrzkačském) vnímání vlastní minulosti. Z toho pak vyplývají i (pozitivně či negativně) neadekvátní očekávání od naší budoucnosti. Člověk pak podvědomě cítí, že se v přítomnosti nalézá poněkud mimo realitu. Je si sám sobě cizí.

Věřím tomu, že, pokud se mi podaří v sobě překonat tuto vnitřní hráz odcizení, budu pak schopen zvládat své emoce i za nepříznivých vnějších okolností. Předpokládám, že co platí pro mě, platí i pro ostatní. Co však mám pro přijetí sebe sama udělat?

Je těžké se snažit vnímat jasně současnou chvíli, pokud mi myšlenky neustále odbíhají do hrozivé budoucnosti a konfliktní minulosti. Je těžké se soustředit na řešení svých úkolů spojených se svou (poměrně neznámou) budoucností, pokud si neudělám v sobě jasno o své (nepoměrně známější) minulosti.

Má minulost je moje největší jistota, co se týče faktů. Již se nezmění. Moje psychické zdraví souvisí s přijetím své minulosti, ať už byla jakákoliv. To neznamená nějaké schvalování čehokoli. Přijetí je jasné konstatování: "tohle a tohle se stalo". Taková inventura minulých činů s sebou může přinést i mnoho negativních pocitů při vzpomínkách na různé ztráty a prohry a chyby a podobně. Dostaví se nevyhnutelně pocit viny, že minulost (a tím i současnost) díky mě není taková, jaká by měla být. Bez tohoto přiznání své omylnosti to však nejde, i když s tím mohou být spojeny velice nepříjemné pocity. O tom ale až příště.

Pokračování příště