Zpětná vazba a připoutání pozornosti - část V.
ing., DiS Ivan Pešek

Motto:

"Jakýs měla den? To se mě ptá partner často, že by to někde vyčetl? :-)Nejnešťastnější jsem, když naléhá, abych mu vyprávěla své zážitky, jenže mě obvykle v tu chvíli zrovna žádné nenapadají :-) Pamatuji si, že mars-venuši jsem také kdysi louskala,sama jsem v dané oblasti žádný výzkum nedělala,takže nevím, do jaké míry věřit tomu,co se tam píše, ale to, co jsem vyzkoušela, fungovalo a když jsem si s něčím ve vztahu nevěděla rady,tak jsem si minimálně řekla, že je prostě z Marsu a nenaléhala jsem.Sama jsem došla k názoru,který se mi už několik let osvědčuje:Nechtěj po partnerovi to, co ty sama neděláš... a la... rozčiluje tě, že je netrpělivý?A co ty? Jsi ty sama trpělivá? Často se partner jako zázrakem začal chovat způsobem, v který jsem doufala a tlačila ho do něj až v okamžiku, kdy jsem naléhat přestala a začala jsem se tak chovat já sama :-)) Často si říkám,že mé dlouholeté přátelství-láska vydrželo jenom proto, že jsme byli dost daleko na to, abychom měli čas se zamyslet nad tím, co děláme špatně, vychladnout, omluvit se... mnohdy to jde lépe na dálku :-)" (www.mag.bloguje.cz.)

Takovouto reakci jsem dostal na svoji práci o vztazích mezi muži a ženami. Odpověděl jsem tehdy autorce příspěvku toto:

"Neexistuje typický muž a typická žena. Jsou dva konkrétní lidé, kteří se ve vztahu snaží (nebo by se alespoň občas měli snažit) pokud možno co nejlépe "vycházet" s tím druhým. Už to slovo vycházet předpokládá nějaký pohyb, všechno je v pohybu a lidé také. Ty doporučení z Marsu a z Venuše beru jako inspiraci a ne jako nějaká dogmata. Každému vyhovuje něco jiného, někomu vztah na blízko a někomu vztah na dálku. Osobní příklad je při snaze někoho o něčem přesvědčit nejsilnější argument, to je v pořádku."

Postupem času jsem ale došel k přesvědčení, že moje práce o vztazích mezi oběma pohlavími vyžaduje doplnění o některé důležité aspekty, které jsem ještě neuvedl a na které nepřímo poukázal právě uvedený příspěvek.

Jedná se především o důležitost "relativní potřeby mírného vzájemného neporozumění" mezi mužem a ženou v páru. Dále pak stručně popíši mechanizmus "připoutání pozornosti" a v souvislosti s tím i nejčastější příčinu vzniku všech problémů - "negativní podmiňování".

Relativní potřeba mírného vzájemného neporozumění

Ona je ta alchymie vztahů mezi mužem a ženou bohužel ještě o dost složitější, než jsem zatím napsal. Doporučoval-li jsem v minulém dílu svého seriálu o zpětné vazbě, aby se oba (žena i muž) učili, jak spolu mají vzájemně komunikovat; tak jsem nezmínil riziko určitého ochladnutí vztahu , když se to s tou partnerskou komunikací přežene. Obě pohlaví se totiž zvládání partnerského vztahu prvotně učí již v ranném dětství na koexistenci se svými rodiči, a v tomto nízkém věku není nějaká složitá komunikace na místě. Dcera (velmi mladá, toužící po podnětech a cítící se být zranitelná) je v ideálním případě zvyklá na to, že ji její otec baví a ochraňuje; rozhodně nemá ambice svého otce nějak blíže chápat v jeho pohnutkách a emocích. Podle toho také v dospělosti hledá partnera, který jí bude imponovat a chránit. Pokud donutí svého partnera k jeho častější citové zpovědi, může se jí potom paradoxně v konečném efektu on zdát méně "mužný" a přitažlivý a ona si pak za něho může začít hledat atraktivnější náhradu. Je to jako ve špatném vtipu: "Žena se muže snaží změnit, a když se jí to konečně podaří, tak jej opustí, protože on už není takový, jakého jej dříve milovala."

Syn (hrající si na drsňáka) hledá u matky krásu, lásku a potěšení; a totéž se snaží najít i u své partnerky. Nějaké psychologizování on vnímá jako něco vyloženě navíc.

Každý touží u svého partnera po vlastnostech, které sám přirozeně postrádá a to také dává vztahu dvou lidí napětí a kouzlo. Budou-li však partneři svůj vztah příliš rozpitvávat různými analýzami citů, může se jim podařit ho v nejnepříznivějším případě i zabít.

Někdy je lepší dát událostem volný průběh a méně je pak více, všechno je relativní. Připoutání pozornosti

Pozornost je láska, mistři všech duchovních směrů zdůrazňují svým žákům důležitost pozorného vnímání současného okamžiku. Pokud je člověk schopen ovládat svou pozornost, je schopen ovládat svůj život. A tady jsme právě u toho - pokud se nějakému druhému člověku podaří připoutat pozornost tohoto člověka, tak jej může také ovládat. Je to tedy svým způsobem boj o moc, ve kterém, ať chceme nebo nechceme, tak trochu bojujeme každý s každým. Začalo to už od dětství, kdy se naši rodiče (většinou v dobrém úmyslu) snažili usměrnit naše chování. Pokud se jim podařilo připoutat naši pozornost, mohli nás v takto vzniklém hypnotickém stavu nejen lépe ovládat, ale mohli se i pokoušet programovat naše chování do budoucnosti.

A když se podíváte kolem sebe, tak v masovém měřítku všude vidíme různé celebrity a politiky a jiné šašky, jak se nás snaží nějak ovlivnit. Takoví lidé k připoutání pozornosti potřebují určité charisma, které spočívá v jejich vnitřním přesvědčení, že jsou něčím výjimeční a že jsou dokonalejší, než je běžný tuctový průměrný člověk, tj. než jsme my ostatní. Také v interpersonálním styku mezi lidmi fungují (třebas v menší míře) podobné ovládací mechanizmy a probíhá neustále vzájemný boj o moc mezi lidmi, který spočívá právě ve snaze upoutat pozornost toho druhého.

Každá odlišnost od průměru přitahuje pozornost. Nějak se odlišující člověk právě tím, že něco na sobě zvýrazní, dosáhne toho, že si jej druzí všimnou - připoutá tak jejich pozornost. A pozornost může někdy v ideálním případě přerůst i v lásku. Jenomže ta "přitažlivá" odlišnost od průměru může vést nejen směrem do plusových, ale i do minusových hodnot různých vlastností lidí.

Samozřejmě, že na začátku párového vztahu podporuje jeho rozvíjení hlavně vnímání mnoha pozitivně laděných odlišností, jako je například hezký upravený vzhled, příjemné vystupování a podobně. V průběhu vzájemných styků však může někdy dojít i k eskalaci poněkud negativních odlišností, jako je třeba střídání nálad často vedoucí k rozladěnosti a skleslosti, různé zdravotní potíže a tak dál. Jistěže v mnoha případech k takovým událostem dochází jaksi mimoděk a náhodou, ale jindy může jít o vědomý či nevědomý záměr při hledání způsobu jak toho druhého nějak zaujmout - najít sebestředné téma tak, aby se tím ten druhý partner musel zabývat. V jisté diskusi jsem narazil na to, že si pisatelka stěžovala na určitý model chování, ve kterém si ženy vlastně vymýšlí problémy, aby o ně muži museli pečovat. Pro zjednodušení byly zde takové ženy označovány za husičky (je to míněno bez urážky, opravdu). Ony husičky si tak uměle vytváří situaci, na kterou byly zvyklé ve svém dětství, kdy o ně pečovali starostliví rodiče nebo se chovají podle odpozorovaného životního schématu jednoho svého vzoru (rodiče) ze své původní rodiny.

Cituji svůj příspěvek ze zmiňované diskuse na netu:

"Ony ty husičky, jak říkáte, to nedělají jenom z nějaké vypočítavosti. Většinou kopírují nějaký zažitý model chování v jejich původní rodině. Prostě přebírají od svých matek strategii přežití, postavenou na zvýrazňování svých potřeb.

V dřívějších dobách byl muž ochránce a živitel a žena mu tu jeho dominantní sociální roli často zjednodušovala i tím, že si o jeho pomoc a péči sama přímo či nepřímo (například různě uměle vyvolanými zdravotními potížemi hraničícími až se sebepoškozováním) říkala. Tím se celá rodinná situace stávala přehlednější a lépe čitelnější. Tento způsob manipulace si ženy navzájem mezigeneračně předávají od pradávna až do současnosti.

Stýskání si a naříkání je přímý útok na svědomí a soucit chlapa, ten chce pomoci a najednou zjistí, že pomáhání je modelem jeho chování a stalo se vlastně tak trochu i náplní jeho činnosti ve vztahu. Je to takový vrabec v hrsti, ta nemocná husička (holub - samostatná ženská - je na střeše, střecha je volná činnost bez přehnané jednostranné péče)."

Dualita v chování mnohých žen - jinak se žena chová na začátku vztahu (zdravá a vitální) a jinak se chová v pozdější vývojové fázi trvání vztahu (nemocná a bez energie) - často může vést muže i k navazování různých vedlejších mileneckých poměrů.

Jistě, že strategie "připoutávání pozornosti na své nejrůznější zdravotní potíže" nestojí všeobecně za všemi zdravotními problémy lidí. Myslím si však, že je to častý způsob naučeného zjednodušování a utužování partnerských vztahů, děděný po generace z matky na dceru. Stejně jako vztah muže se ženou, tak i vztah matky s dcerou je plný temných neprozkoumaných zákoutí.

Pokud mohu, pak bych hlavně ženám doporučoval uměřenost ve vymáhání péče na svém partnerovi. Platí totiž pravidlo, že "stokrát nic zahubilo osla". Mrtvým oslem mám na mysli mrtvý - odcizelý vztah dvou lidí. Tento mechanizmus připoutání pozornosti funguje ve společnosti v širokém měřítku. Neomezuje se pouze na problematiku nevhodného způsobu utužování párových vazeb mezi mužem a ženou.

Pro rodinné systémy to znamená fakt, že děti používají tuto taktiku připoutávání pozornosti (kterou se naučily - odpozorovaly od svých rodičů) okamžitě zpátky na rodiče a nečekají s její aplikací až do svých případných partnerských vztahů v dospělosti. Paradoxně je k tomu vedou sami rodiče svým přístupem k nim, který zkráceně nazvu negativním podmiňováním.

Negativní podmiňování

V rodinných systémech dochází mnohdy k situaci, že dítě vyžaduje lásku a zájem, ale rodiče mu tyto potřeby z nejrůznějších důvodů neposkytují. Slovně je sice vybízejí k pozitivnímu jednání, ale pokud se dítě poctivě snaží, tak po jeho případném úspěchu jen dále pokračují v odměřeném úkolování se stále stoupajícími nároky. Když nakonec jednou dojde k logickému selhání dítěte (či k jeho onemocnění), pak často titíž rodiče reagují náhlou až přehnanou péčí a zájmem, tj. tím, po čem dříve úspěšné a zdravé dítě marně toužilo.

Zjednodušeně řečeno, dítě se naučí manipulovat svoje rodiče do žádaného láskyplného a pozorného chování svými negativními projevy, svými neúspěchy a nemocemi. Není to chyba dítěte, je to chyba rodičů, kteří nemají vypracovaný pozitivní program společné činnosti s dítětem. Nemají (neudělají si) čas, věnovat se dítěti (hrát si s ním, či dokonce s ním na něčem pracovat - v dnešní době to zní téměř jako kriminální čin), dokud ono neprovede něco negativního. Zájmové kroužky podstatu emocionálního vyhladovění dítěte zásadně neřeší, protože dítě touží po společné činnosti s milovanými rodiči (ty nemůže od principu plnohodnotně nahradit sebeschopnější vedoucí). Negativních činů dítěte může být velké spektrum událostí, od rozbití hračky či jiného předmětu, přes agresivní chování k vrstevníkům či dospělým, až po různé nemoci a podobně.

Nejbezpečnější vlastností mechanizmu negativního podmiňování je nevyhnutelné stupňování závažnosti negativních projevů dítěte s jeho zvyšujícím se věkem a s rostoucí apatií rodičů. Agresivní chování a šikana dítěte může přerůst až v kriminální činnost. Různé banální nemoci se mohou rozvinout až do sebepoškozujícího chování a do konzumace drog. V neposlední řadě trpí také psychika dítěte, které nějak vnitřně ví, že to, co se děje, není správné; ale neumí se samo v situaci orientovat a zastavit tak spirálu stále se zhoršujících událostí. Z toho plynou stresující pocity beznaděje, které dítě pronásledují a které se mohou transformovat do nejrůznějších psychických potíží a chorob.

Fungování mechanismu negativního podmiňování není omezeno pouze na rodinné systémy, prorůstá plynule do celých rodinných klanů, do různých zájmových sdružení, do obecních společenství na regionální i celostátní úrovni a nezastaví se ani před branami podniků a institucí. Připoutávání pozornosti pomocí negativních signálů či negativních a šokujících informací bují v celé naší společnosti. Je to globální celosvětový problém související jednak s nedostatkem pozitivních programů činností lidí a navíc s faktem relativní intelektové jednoduchosti negativní destrukce. Když k tomu připočtete lidskou škodolibost a závist, je na průšvih zaděláno.

Pozitivně zaměřená činnost člověka je mnohem náročnější na jeho schopnosti, vlohy a píli, destrukce je zpravidla velice snadná. Je tím dostupná i pro ty hloupější jedince z nás, a ti bývají (paradoxně v nepřímé úměře ke svým schopnostem) často velice ambiciózní.

Když se podíváte na titulní stránku kteréhokoli bulvárního plátku, tak tam určitě něco negativního uvidíte. V televizi a v jiných masových médiích je nadbytečná prezentace různých zločinů a katastrof úplně stejná.

Pokračování příště