Chtěli to udělat po svém: rozhodli se k poslednímu objetí kráčet jeden druhému vstříc z opačných konců Velké čínské zdi.
Trvalo jim to tři měsíce.
Naposledy v náruči toho druhého, poslední pohled do očí… a rozešli se na více než dvě desítky let!
V roce 2010 pořádala Abramovic další ze svých performancí v Muzeu moderního umění v New Yorku. „The Artist is Present“ přitáhla velikou pozornost diváků, ačkoli byla velmi jednoduchá: Marina seděla na židli a proti ní se mohl posadit kdokoli z návštěvníků.
Marina se na něj pouze nehybně dívala. On se díval na ni. Nic víc. Lidi to neobyčejně přitahovalo, vystřídalo se jich tu víc než půl druhého tisíce. Řada z nich se před Marinou i rozplakala.
Abramovic to vysvětluje tím, že oni pozorovali ji, ona pozorovala je a oba je pozorovali ostatní návštěvníci. Tato velká koncentrace pozornosti vedla k tomu, že se každý nakonec zaměřil do svého nitra.
Marinu ale také čekal pláč… když se před ní zcela nečekaně posadil jednoho dne Ulay. Tehdy porušila vlastní pravidla a nakonec ho na chvíli vzala za ruce. A bez slz se to neobešlo. V jejich tvářích a pohledu je všechno – minulá láska, dlouhé roky, život, který už uplynul …
Velmi dojemné.
Převzato ze zdravi4u.cz