Jste zde

Věštení
>>
Tarot

Zamyšlení nad třetí kartou tarotových Velkých arkán - Císařovnou I.
Judita Peschlová

    Rok 2001 by se měl obecně nést v znamení této karty, jež je V Tarotu jednou z archetypálně nejsilnějších a nejvýznamnějších. Události v období pod jejím patronátem by se měli řídit principem, který představuje. Anebo naopak, principem, který se ten její snaží potlačit, vytěsnit, nebo dokonce zničit a zvítězit nad ním. Na základe skutečností, které se odehráli v posledních týdnech, bychom mohli usoudit, že došlo - žel - nejspíš k alternativě druhé. Ale ještě máme dostatek času, abychom uchopili příležitost přijmout její nabídku na návrat přátelských, partnerských vztahů mezi lidmi... Nebo snad už ne?

...Život sám o sobě stačí, sám sebe vysvětluje a je úplný... "
...Dokud nebudeš schopen přijímat rozkazy od ženy, aniž by to narušovalo tvé bytí, nebudeš kompletní..."
"...Vždy byla osobou v pozadí, moudrá, legrační a nemilosrdná..."
Carlos Castaneda, Kolo času

    Císařovna představuje ve světě Tarotu vzácný archetyp, jenž dnes neznáme v jeho prapůvodní, celistvé, čisté a - řekněme si to na rovinu - v jakékoli epoše velice žádoucí podobě se vším svým nedozírným množstvím aspektů. Případně ho ve svých životech neumíme prosadit a aplikovat. Patří k němu kosmické a nadpřirozené řády, ale také svět zvířat stejně, jako cyklický svět vegetace a záhad úrodnosti země, která mění smrt v život. Tento archetyp je Cestou a Řádem přírody, základním principem, jenž řídí chod života. Nemůžeme ho zařadit k těm, jejichž pokleslejší napodobeninou a imitací jsou předměty našeho světa. Je spíše ze skupiny archetypů symbolizujících střed světa - archetypem Velké Matky. Některé jeho polohy, úrovně a dílčí části jsou nám ještě i v naší uspěchané současnosti důvěrně blízké.

   Celek nám však jaksi v průběhu dějin psaných rukou člověka unikl. Lépe řečeno, úspěšně jsme ho potlačili a dostali do nepříjemně defensivního položení. Z posvátné, nedotknutelné brány, kterou všichni vcházíme do života na kosmickém tělesu zvaném Země, byla proměnou poměrů a podmínek, s nástupem nového modelu světa, učiněna podlaha, po které může kdokoli šlapat. Je sice také pravdou, že se někdy stávala vysokým stropem posetým zlatými hvězdičkami, k němuž se vzhlíželo s bázní a úctou. To je však ještě i v moderní přítomnosti alternativa, která je spíše zvláštností a výjimkou, vyhrazenou ojedinělým zasvěcencům, snílkům, básníkům či jiným umělcům. Podle mínění některých jedinců anebo i celých seskupení jedinců dokonce slabochům.

   Smysl celé existence člověka na této planetě začal postupně - s technickým rozvojem a mechanistickými pokroky týkajícími se běžného, každodenního života, ale i s následnými prudkými společenskými a kulturními změnami - spočívat pouze v dokonalém hraní a sehrání i prožití jeho sociální role v společnosti. Žen se to týkalo mnohonásobně výrazněji než mužů. Nakonec to dospělo tak daleko, že už neřešíme otázky všelidské, ale lidské a ženské. Přestali jsme vnímat ženství jako historickou sílu - rovnocennou historickou sílu. Právě naopak: sílu ženy jsme potlačili (nejraději by jsme ji docela vymítili), vytlačili kamsi na okraj, kde živoří a z času na čas se domáhá svých ztracených práv. Z humánních, lineárních, nedominantních "mateřských" neboli "partnerských" kultur jsme učinili - s báječně fungující lstivostí - "matriarchát". A pak už stačilo trochu ho okořenit různými smyšlenkami a účinnými polopravdami, které vyvolávají nechuť a strach z neznámého, pohlcujícího.

   Ze skutečného dědictví Velké Matky jsme uměle vytvořili dědictví utajené, leckdy jenom šeptané, někdy dokonce nežádané a zapovězené. Klíčový moment našeho ztraceného duchovného dědictví - kterým bylo poznání, že my sami jsme také neoddělitelnou součástí velkého tajemství života a smrti a že je proto žádoucí přistupovat k veškeré přírodě s úctou - byl prohlášen za tmářskou, zaostalou a primitivní doktrínu. Cyklickou jednotu přírody a harmonii sfér smě zpitvořili do obrazu principu něčeho nezvládnutelného, principu hodného přemožení, zneuctění a pokoření. Příchylná láska k životu a k přírodě se časem transformovala v nepřirozenou a téměř výlučnou orientaci na otázky obávaného zániku těla či hmoty a - smrti. Natolik obávaných, že byly posvěceny a vyzdviženy výše, jako plnokrevný život sám.

   Z radostného mystéria zrození, regenerace a znovuzrození se - nikoli však najednou - stávala a nakonec i stala nečistá záležitost, na kterou se pohlíželo jako na zdroj utrpení a bolesti. A tak se též přihodilo, že svět Velké Bohyně nebo Velkých Bohyň se rozpadl a zanikl. Dodnes nebyl obnoven. Kdyby vás zasvrbělo na jazyku, že alespoň v tzv. "západní kultuře" je postavení ženy - jako jeden z aspektů a důkazů existence stále platného principu Velké Bohyně - již nanovo vybudováno a povýšeno na své důstojné místo, patrně jste se nikdy hlouběji nezamysleli nad následky hnutí feminizmu a bombasticky, halasně propagovaných "ženských" práv. Ve společnosti a v kultuře, v níž jsou práva i povinnosti všech stejná, nemusí být hlasně prohlašována, zdůrazňována a prosazována práva jedné z jejich skupin.

   Mimochodem, feminismus přišel vhod jako geniální pomůcka a zatím jediná účinná zbraň proti skutečnému ženství. Vždyť výraz "rovnostářská společenská kultura" se dnes pojímá téměř jako invektiva! A přitom je to jeden z epiteton, jež se používají v souvislosti s matrilineárními kulturami, kulturami mírumilovnými a uměnímilovnými. V nich měla své právoplatné a nezastupitelné místo Bohyně-stvořitelka, dárkyně života každého z nás.

   Mužský princip hrál svou nezanedbatelnou a podstatnou roli také v ideologiích partnerských (nesprávně a demagogicky nazývaných matriarchální) společností. Ženský princip byl prvotním symbolem zázraku života. Přitom však v rozporu s naší zkušeností převládajícího principu vertikálního, vládl v dobách vlády Velké Bohyně spíše princip horizontální, jenž zdůrazňoval rovnocenné postavení a existenci principu mužského i ženského.

   Kdysi nesli ženy i muži, a dokonce i "dorost", společně odpovědnost za zachování své kultury. Všichni podle svých schopností a své zralosti. Každý člen takového společenství se mohl vyvíjet a vyvinout v plnohodnotnou lidskou bytost. Specializací osobního zaměření a profesionálních zručností došlo k tomu, že se pomalu z plnohodnotné, komplementární osobnosti stávala jenom část člověka - v širším kontextu jeho komunity a později i komunity celosvětové. Z jednotlivce přestal být rovnoprávný, rovnocenný a samostatný člen společnosti, proměnil se v pouhý účel svého vlastního bytí. A to nakonec tak úzkoprsý a úzce na sebe zaměřený, že si přestal uvědomovat svůj vztah k okolí a k tajuplnému, denními drobnými zázraky naplněnému světu, který je jedním z hájemství archetypu Velké Matky.

   Zapomněl však nejenom na nezbytnost kontaktu s prostředím, které je mu kolébkou i hrobem. Vytěsnil i naléhavost důležitosti tohoto vztahu. S ním společně odešli do "ilegality" (ze které jako z každé ilegality vystrkovali růžky) i mír, ženská tvořivost, životodární moc Bohyně, magická autorita ženství, ženská moudrost a výšiny ducha mimo rozum, rozvaha, ženská forma lásky, štědrosti, starostlivosti a výchovy, chápaní Velké Matky jako zdroje a obnovitelky života. Na okraj individuálního i kolektivního vědomí bylo vytlačeno také uvědomění si posvátného tajemství a praktické důležitosti faktu, že život se rodí z těla ženy.

   Někam do nenávratna zmizela zjevná úcta a údiv nad velkým zázrakem našeho lidského bytí, zázrakem stvoření a zrození. Z velkého archetypu zůstali jenom fragmenty. Avšak podobně jako v mýtu o Pandořině skřínce vyletěli do světa a na jeho pronikavé - v posledním období občas dokonce ničivé a zdraví nebezpečné - světlo jeho negativnější stránky. Původní atributy a vlastnosti Bohyně byly odsouvány a nezřídka transformovány až do svého nejkrajnějšího extrému (vzpomeňme pouze "hony na čarodějnice).