2. sádhana (úkol pro žáka) - vayryagya = nepoutání (se)
Radan Chrobok

Jedna žákyně duchovního Mistra TATRAWADARSIho dostala k 18. narozeninám od rodičů perlové náušnice (!)... a moc si jich cenila, ostatně byly opravdu drahé.... Časem si koupila náhrdelník z PERLEŤOVÝCH KULIČEK, aby se k náušnicím hodil... ten si dopřála k "vrcholu fyzického rozvoje" - 25 let. Sice už vydělávala, avšak ne dost aby si pořídila pravé perly - a od také ne moc bohatých rodičů dostala prsten s perlou, netroufla si ani pomyslet na víc...

Mistr oné žákyně za ní na její 25. narozeniny přišel a pravil: "K 18tinám jsem Ti jako dar otevřel své Učení... Nyní Ti nabízím plnohodnotné zasvěcení - celou autoritu nepřerušené linie Mistr - žák, do které patřím... (joga.cz)". Žákyně nadšeně souhlasila - za těch několik let co poznávala Učení zjistila, že taková nabídka je velkou ctí...

"Co bych pro to měla udělat?" zeptala pak se nanejvýš vstřícným tónem, aby dala Mistrovi najevo svoje pevné odhodlání. Mistr před všemi jejími bližními, uprostřed její narozeninové oslavy zvolal svůj Nejvnitřnější rozkaz: *Dej mi svůj náhrdelníjk!*.

Nastalo hrobové ticho. V tu chvíli Mistr a žákyně byli středem pozornosti.

Žákyně díky své vstřícnosti hleděla do očí Mistra a tak zahlédla že JDE O VÍC. Bez zaváhání si rozepnula náhrdelník a podala jej Mistrovi.

A ten si náhrdelník vzal. Chvíli ho jen tak držel v dlani a pak mrknul na zem. Žákyně opět ihned pochopila a sedla si okamžik poté, co elegantně dosedl Mistr - oba zaujali Lotosovou pozici. Mistr stočil náhrdelník na levé dlani do tvaru otevřené spirály...

Se slovy "Vstupuje Vesmírná Síla." rozevřel ruce. Atmosféra v místnosti citelně zhoustla... Poté Mistr dal dlaně před sebe a pravou dlaní přikryl náhrdelník na levé.

"A nyní vstupuje osobní síla Mistra.", pronesl. Pak dlaně sepnul jako při modlitbě, avšak rovnoběžně se zemí a položil čelo na palce.

"Z obyčejného náhrdelníků se stává posvátný předmět.". Pak zvedl tvář k žákyni: "Víš co je MALA?", zeptal se jí.

"Ano Mistře", odpověděla ona a když zaregistrovala Mistrovu mlčenlivou pobídku, rozvedla svoji odpověď.

"Je to náhrdelník znamenající žákovství - členství v linii Mistrů." Po chvilce s úsměvem doplnila: "Původně to byl květinový věnec...".

Mistr se zatvářil zamyšleně a pravil: "To je skvělé, že víš i takovou drobnost, ona to však není nepodstatná drobnost..." ... a pak se ynovu zeptal: "Víš co to znamená?"

"To zatím nevím... , odpověděla smutně žákyně, "jak to mohu zjistit Mistře?", zeptala se sama.

"Povím Ti to, avšak zastav mne, pokud má slova nebudou plně logická a ověřitelná, ano?",

"Učiním podle Tvého rozkazu, odvětila žákyně a rozhlédla se po lidech stojících poněkud ztuhle okolo

"Z úcty k Mistrovi si sedněte, jak sedí On!", přikázala svým bližním. Všichni poslechli. Mistr se na ni usmál a úklonou hlavy pozdravil sedící, ačkoli slušně zdravil každého už při svém příchodu...

Pak začal hovořit: "Květinový věnec vznikne svázáním více květin dohromady." Chvíli mlčel. Žákyně kývla, nebylo co opravovat. Mistr tedy pokračoval: "Nakonec se sváže první květina s poslední." Opět chvíle ticha.

"....takže vznikne JEDINÝ uzel.", dokončil Mistr. Chvíle napjatého zamýšlení. Někteří si začali šeptat, vrtět se... "Co to znamená, kam to Mistr míří?", ptali se...

"To znamená", usmál se na všechny Mistr, "že jsme všichni částmi jednoho celku. Mistr žák - to je JEDNO.", významně se podíval na žákyni.

"AH...", v tu chvíli žákyně si uvědomila O CO JDE a zalapala po dechu...

"Proč to ale... tak nevnímáme?", zeptala se za ostatní.

"Protože věnec byl přerušen a květiny rozházeny po zemi." To prohlásil Mistr smutným tónem a pak zvolal: "Pohleďte - je to jako s tímto perleťovým náhrdelníkem!". TRH! cililinck, cink, cink.

Mistr roztrhnul nárdelník a perleťové kuličky se rozlétly po místnosti. Žákyně ovládla reflex vzdychnout.. Mistr se tvářil, jakože si ničeho nevšimnul a pravil: "Nyní už není náhrdelník... - jen jednotlivé perleťové kličky."

Pak do otřeseně ztichlé společnosti zašeptal svůj Nejvnitřnější rozkaz: *"Přineste všechny kuličky ke mně!".*

Po několika minutách byla u Mistrových nohou hromádka perleťových kulček. Mistr je během chvíle navléknul na řetízek, pomohl si jeho připojením k jehle, kterou vytáhnul ze své náprsní kapsy.

*Musel to vše naplánovat* ,uvědomila si žákyně a i většina osotatních osob... Atmosféra místnosti se projasnila, díky uvolnění...

*On ví co dělá všechno bude v pořádku, vlastně je to krásné povídání, a jak hluboká moudrost, uvidíme kam to dospěje* Takové myšlenky byly v tu chvíli v prostoru...

Mistr spojil roztržená očka zlatého řetízku svými zuby a nehty. Ukázal všem kompletní rozepnutý náhrdelník.

"Děkuji!", pohladil všechny upřímnou Úctou a Láskou...

"Pojďte blíž, jestli chcete vidět, co bude učiněno po spojení náhrdelníku. Podobně se totiž povede každému, kdo se opět spojí s tím Absolutním náhrdelníkem.", pronesl Mistr s úsměvem.

Všichni se natěsnali okolo, protože kvůli Mistrovu bílému šatu a světle modrým šatům žákyně mohl náhrdelník bílých perleťových kuliček uniknout pozornosti.

Mistr napřáhnul ruce k žákyni a podržel jí náhrdelník před jejím, do hněda opáleným, krkem. Teď už náhrdelník pozornosti uniknout nemohl, tedy s výjimkou těch co jim oči sklouzávali na dmoucí se poprsí krásné, plnoštíhlé žákyně. Mistr proto nahlas vyslovil svůj Nejvnitřnější rozkaz: *"Přijmi tento PERLOVÝ NÁHRDELNÍK*, miláčku Boží!".

Ticho. Vyjevené pohledy všech... Na krku žákyně se skvěl náhrdelník - evidentně z pravých perel. Na tu blízkost to bylo jasně vidět. Ostatně sama žákyně s výrazem překvapení ve tváři potěžkala náhrdelník a pohladila perly ze kterých se skádal.

"Jak jsi dokázal proměnit lehké perleťové kuličky v tyto krásné, pavé a proto jak vnímám, těžší perly?!",zeptala se se slzami v očích Mistra.

"To ne já.,"opáči Mistr.,"já si jen vzal ty perleťové kuličky, pamatuješ, jak jsem přikázal dej MI je?", doplnil ještě otázku.

"Tak TOhle je nepřipoutanost o níž jsi mi dal lekci posledně!", zvolala žákyně a vrhla se Mistrovi kolem krku, přesto se však ještě stihla ovládnout aby Mistra nevhodně nestiskla...

Tváří tvář k Mistrovi pak pravila: "Přináším SEBE TOmu, kdo jsi Opravdu TY!" Pak se ještě zeptala: "Mohu tak být propojena s Absolutním náhrdelníkem?".

*TAK SE STANIŽ* , vydal Mistr svůj Nejvnitřnější rokaz - a přestože nepromluvil a ani se nepohnul, každý v místnosti TO vnímal.

Žákyně se slzami na víčkách povstala a obrátila svou tvář, již zdobil šťastný úsměv, k lidem okolo.

"Moc bych si přála se s vámi rozdělit o TO co bylo vždy MOJE a co jsem získala zpátky! Avšak to je možné jen pokud se vzdáte toho co si mylně myslíte, že MÁTE , a co si ještě v rámci té iluze myslíte dokonce, že i JSTE.". Pak se začala otáčet zpátky...

"Ach, Mistře, kéž bych TO uměla vyjádřit tak jasně jako Ty!".

Avšak Mistr jí dal poslední lekci o nepřipoutanosti - už tam nebyl... a nikdo Ho neviděl odcházet. Mnozí Ho neviděli ostatně ani potom, protože ani předtím jim jejich pouta neumožnila vzhlédnout...

Viz http://DUCHOVNI.webpark.cz (či http://DMDU:webpark.cz).