Lékaři II. - léčebná atmosféra
Iva Hédlová

Minule jsme se zmiňovali o tom, že k vlastnímu léčebnému procesu je třeba vytvořit to, co nazýváme léčebnou atmosférou. Ta se skládá z následujících komponent:...

ZÁMĚR – klíčem ke každému uzdravení je záměr. Říká se tomu „ nemocí k životu „. Bez tohoto přístupu si člověk neosvojí chování, potřebné ke svému uzdravení. Bylo mnoho pacientů, kteří již umírali a najednou si vytvořili tak silný záměr žít, že se jako zázrakem zotavili. Také jsou ale lidé, kteří mohou vzhledem ke svému fyzickému zdraví žít ještě řadu let, ale oni zemřou prostě proto, že se jim už prostě dál nechce bojovat.

KONTAKT S LIDMI A LÁSKA – síla prostého lidského kontaktu a lásky je něco, na co jako by naše technologicky vyspělá společnost již dávno zapomněla. Psychologové zaznamenali silné důsledky nedostatku kontaktu a lásky u dětí a nazvali to „ mateřský deprivační ( sirotčí ) syndrom „. Mám pocit, že podobný syndrom citové deprivace existuje dnes i u řady dospělých lidí. Jeho důsledky sice nejsou tak zřejmé, ale podle mého názoru jsou velice významné přinejmenším v otázce zdraví. Všichni potřebujeme kontakt a lásku s lidmi. Nikde není tento nedostatek patrnější než v moderních nemocnicích. Postrádáme tak individuální, láskyplný a citový přístup. Zkrátka a dobře se chováme, jako bychom mohli bez těchto základních podmínek lidského soužití najednou obejít. Pravdou však je, že sebevětší technický pokrok nedokáže nahradit samu podstatu lidské přirozenosti. Mám pocit, že některým lidem to již začíná docházet, což se projevuje např. v odporu lidí nechat se hospitalizovat. Jako by naše nevědomí hlásilo varovný signál: „ Nebezpečné pro lidskou bytost „.

SMYSL ŽIVOTA – vyhýbání se smrti není příliš mocný smysl života. Smysl života také nejde vytvořit uměle pomocí vědy a techniky. Každý člověk má podstatně větší šanci vzdorovat vážné nebo i smrtelné chorobě, pokud má něco, pro co mu stojí za to žít. Smysl života vzniká v jiných doménách, než jsou věda a technika. Jedná se čistě o soukromé domény každého jednotlivce. Dobří lékaři to vědí, byť o tom někdy nedokážou dostatečně jasně hovořit. Každý lékař se jistě pamatuje na celou řadu pacientů, kteří měli tak silný vztah k někomu nebo něčemu, že jim to pomohlo zvítězit i nad takovými nemocemi nebo úrazy, které se jinak běžně považují za smrtelné. Něco takového rozhodně nejde vyjádřit vědeckou terminologií. Je však neobyčejnou životní zkušeností být v blízkosti takto odhodlaného člověka.

OCHOTA VNITŘNÍ PROMĚNY - je opravdu úžasné, jakým způsobem je v naší západní společnosti pohlíženo na vnější autority. Pro řadu lidí je pravdou vše, o čem se dočtou v knihách. Pokud s tím máme jiné zkušenosti, zpochybňujeme tyto svoje zkušenosti. Jsme vychováváni v nedůvěře ke vlastní intuici a zkušenosti. Přesto veškeré moudrosti věků nabádají člověka k tomu, aby na základní životní otázky hledal vždy odpověď především sám v sobě. Věřím, že léčba začíná pohledem do sebe. Člověk musí odhalit svou vlastní pravdu a své vlastní léčebné síly.

Moderní medicína přispěla nesmírnou měrou ke zvýšení lidské pohody, blahobytu a štěstí. O tom snad nemůže být pochyb. Na druhé straně však byly řadu let lékařskou profesí zanedbávány další oblasti lidského bytí, které jsou pro život člověka jako jednotlivce i jako druhu nezbytné. Věřím tomu, že nyní vstupujeme do věku kooperace. Stejně jako se světové velmoci musejí naučit žít vedle sebe, aby tak zabránily celosvětovému holocaustu, musí se i medicína naučit spolupracovat s ostatními vědními obory, aby mohla nadále přispívat ke zdokonalování lidského štěstí. Pokud se lékaři nepokoří a nezačnou brát ohled i na ostatní léčebné přístupy, budou v příštích letech ztrácet důvěru lidí, kterým mají sloužit. Nastal čas skutečného holismu. Je čas zabývat se vším, co má nějakou hodnotu, bez ohledu na to, z jaké tradice či kultury to pochází. Věda stojící sama o sobě již nemá smysl.

AFIRMACE PRO LÉKAŘE - Stejně jako lékaři musí respektovat ( lépe řečeno – měli by respektovat ) alternativní léčbu a holismus, musíme i my být zodpovědní za lékaře, kteří nás ošetřují. Lékaři, které si vybíráme, jsou odrazem našich vnitřních představ o sobě a lékařské profesi. Pokud hledáte lékaře, nebo uvažujete o jeho změně, doporučuji vám nejdříve menší mentální cvičení. Zamyslete se nad tím, co si od vztahu s tímto člověkem slibujete. Pak si vytvořte afirmaci. Můžete si ji i napsat. Taková afirmace by měla vypadat asi takto:

„ Nyní mám skvělého lékaře. Vážíme si jeden druhého. Oba jsme partnery jednoho léčebného týmu. Nečiní nám problém spolu komunikovat a rozumíme si. Můj lékař mě podporuje a je přesvědčen, že se mohu uzdravit. Je vzdělaný a podporuje holistické léčebné terapie. Vše, co spolu děláme, přispívá k mému zotavení. Miluji svého doktora a můj doktor miluje mě „.

Do své afirmace zahrňte vše, co očekáváte od svého lékaře. Pak si tuto afirmaci odříkejte nebo přečtěte několikrát za den. Také si opakujte afirmaci : „ Přitahuji nyní jen ty nejlepší lékaře „. Pokud máte o lékařích nějaké negativní smýšlení, nebo jste od svých přátel slyšeli nějaké hororové příběhy, prostě si řekněte: „ To může být pravda o jiných lékařích, ale můj doktor takový není „. Využijte svých mentálních schopností k tomu, , abyste si vybrali takového lékaře, jakého potřebujete. Nezatajujte před ním žádné aspekty svého života. Má-li se podílet na vašem uzdravení, musí o vás vědět všechno. Navíc mu tím dáváte najevo svou důvěru. Každý lékař, kterého by se to dotklo, není pro vás ten pravý. Lékař je lidská bytost, stejně jako vy. Má určité odborné znalosti, ale není ničím nadřazeným.

Iva Hédlová podle Louise L. Hay

Ve spolupráci s www.zdravi4u.cz