Prožitek klinické smrti aneb Viděl jsem Ježíše a nebe… - díl VI.
Jan Boštík

Tenkrát jsem poznal dva křesťany. Byla to jedna dívka a zmiňovaný mladý vozíčkář Jindra. Oba byli věřící a křesťané. Já jsem je oslovil proto, že jsem chtěl, aby mi řekli, jestli je Bůh kosmonaut, jak to psal známý švýcarský záhadolog Erich von Daniken. Jindra i ta dívka mi říkali, že jsou to hlouposti a že mě Bůh miluje a o to se prý mám zajímat. Tehdy jsem jim moc nerozuměl. O mém prožitku se nechtěli bavit, protože v té době nebylo pro taková svědectví v církvích pochopení. Přestal jsem se s nimi scházet a aniž bych to tušil, tak to byl spouštěč k dalším významným krokům v mém životě. Oba dva se za mě začali modlit k Ježíši Kristu, abych Ho našel a poznal jsem, že záhady a okultismus není dobrá cesta. Na začátku jsem to vůbec netušil, že se za mě modlí.

Dovolíte-li, tak rád bych zde ocitoval jeden verš z Bible. V biblické knize Jakub 5.16. se píše: "…velkou moc má vroucí modlitba spravedlivého". Uvádím to proto, že když se za mě přibližně rok pravidelně ti dva mladí křesťané modlili, tak právě jejich modlitby zcela zásadně ovlivnili můj život a změnili mé cesty! Zoufale jsem nadále hledal cestu zpátky do "nebeské vrátnice". A stále jsem nenašel nikoho a nic, kdo by mi pomohl se tam dostat. Proto jsem se domluvil s jedním léčitelem na Slovensku, že mě v hypnóze přivede do minulých životů a doby mého prožitku. V té době jsem samozřejmě netušil, že žádné minulé či budoucí životy neexistují. Domluvil jsem si s tím člověkem přesný termín schůzky. Já to moc chtěl a vše bylo domluveno. Nicméně do této domluvy se vloudil malý technický zádrhel. Museli jsme najít tedy jiný náhradní termín. Ten byl domluven přibližně o dva měsíce později. Asi již tušíte, co bylo dál. Ani tento termín nedopadl. Jednalo se o technické problémy na slovenské straně. Domluvili jsme tedy po společném vyjednávání třetí termín setkání. Kupodivu ovšem ani ten nevyšel a překazila ho nemoc. Další termíny již domluvit nešly, neboť léčitel ze Slovenska odcestoval na dlouhodobý pobyt do zahraničí… Z připraveného plánu tedy sešlo. Vůbec jsem tomu tenkrát nerozuměl, proč to nedopadlo. Dnes už vím a jsem přesvědčen, že modlitby fungují a Bůh je rád vyslýchá.

Rád bych se na tomto místě zmínil, jak funguje duchovní tlak a boj. Pomaličku se přede mnou rozkrývala cesta k objevení vztahu s Ježíšem. To se asi nelíbilo božímu nepříteli a proto se najednou začaly dít nečekané události. V té době jsem byl na pobytu v lázních a zažíval jsem poměrně silnou dávku lidských rozkoší, zábavy a hlubokých hříchů. Byl to tlak na to, abych opustil cestu hledání setkání se s Ježíšem a vydal na jednoduší a příjemnější cestu rozkoše a zábavy. I přesto tento silný a "příjemný" tlak jsem mohl nevědomky odolat. Bylo to především proto, že v té době se za mne stále modlili dva křesťanští přátelé. Za nedlouho na to jsem dostal ještě do lázní pozvánku na schůzi spolku tělesně postižených. Tu pozvánku mi poslala jedna dívka a připojila osobní dopis. V něm bylo mimo jiné napsáno, že zpívá ve sboru. Myslel jsem, že jde o hudební těleso. Ona mi však obratem vysvětlila, že jde o křesťanský baptistický sbor. K dopisu přidala pozvání na jejich mládežnické setkání. Pamatuji si, že v ten den, kdy jsem četl to pozvání, tak jsem hluboko uvnitř sám v sobě cítil, že tam mám jet. Bylo to až mámivé vábení. Najednou se začalo uvnitř mě odehrávat něco nového. Uvědomil jsem si, že se v některých věcech se chovám špatně ba až hříšně. Začal jsem pozorovat bahno svého srdce a uvědomovat si, že nejsem tak úžasný a bez vady na kráse…

Nemohl jsem se dočkat odjezdu z lázní a příjezdu na setkání křesťanské mládeže, kam jsem byl pozván. Mezitím mi ještě ta kamarádka napsala, že se ostatní na mě těší… To už pro mě byl úplný šok. Cítil jsem z toho zvláštní netělesnou lásku… Moc mě to tam táhlo. Nejbližší možný pátek jsem přijel na jejich setkání. Všichni mě přivítali, smáli se, měli něco zvláštního v očích a příjemně bavili se v pohodě i bez sezení v baru. Seděli jsme v kroužku, kde se zpívaly křesťanské písničky a modlili se k Bohu… Trochu jsem se styděl, ale bylo mi mezi nimi velmi příjemně. Snažil jsem se dělat to co oni. Avšak něco mi chybělo. Nedosahoval jsem na jejich radost, pokoj a zvláštní pocit lásky a přitažlivý pohled očí. Setkání skončilo a já během dvou hodin získal několik přátel. Cítil jsem, že to je místo, kde mám být. Cítil jsem, že se zde setkám s oním Ježíšem, který se mi v klinické smrti zjevil jako zářivé světlo. Rozešli jsme se a já si připadal jak v jiném světě.

Najednou nepotřebuji bar, každý den novou holku v posteli a klábosit o hloupostech a televizních seriálech… Věděl jsem, že toto začíná být to, co jsem někde tajně ve svém nitru hledal. Další setkání bylo příští pátek. V tom městě jsem byl už raději hodinu před časem srazu. Neviděl jsem tam nikde toho Ježíše a ani jsem nevěděl, jak se k němu do nebe dostat. Přesto jsem se tam tentokrát seznámil s vedoucím té skupiny. Jmenoval se Marek. Byl studentem matfyz ČVUT, což ve mně budilo obdiv. Nabyl jsem k němu důvěru a svěřil mu svůj intimní příběh prožitku klinické smrti. Můj prožitek neodsoudil. Naopak mi řekl, že se o mnohém z toho, co vyprávím píše v Bibli! To bylo neskutečné překvapení. Vyjádřil jsem před ním svou touhu vrátit se do nebe za tím světlem, kterým byl Ježíš. Marek mi řekl, že není žádný možný způsob, jak se tam dostat zpátky, než přirozenou smrtí. Avšak také jsem se dozvěděl, že s tím Ježíšem - světlem můžu mít aktivní každodenní osobní vztah. To bylo lákavé. Bylo mi dále vysvětleno, že mohu "pozvat" Ježíše do svého života skrze obyčejnou modlitbu. On prý na to zareaguje, dotkne se mě a budeme mít spolu vzájemný vztah.

Zvláštní, pomyslel jsem si. Tehdy jsem dostal Bibli a vyznačil v ní místa, která se týkala mého prožitku. Doma jsem o tom uvažoval, četl ona i mnohá jiná místa v Bibli a pamatuji, že jsem se tehdy tajně pokusil vymumlat ze sebe něco jako modlitbu. Četl jsem o Boží lásce, věčném životě, nebi, pekle, údolí stínu smrti, strachu… Najednou mi to začalo "ladit". Necítil jsem v tom žádné sektářství, nesmyslné bláboly a nikdo mě do ničeho nenutil. Na dalších setkáváních jsem potajmu zopakoval modlitbu, kterou jsem dostal popsanou v jedné knížce. Tam stálo napsáno asi toto: "Pane Ježíši, jestli existuješ, tak se mě dotkni a dej se mi poznat. Chci znovu být a žít s Tebou. Uvědomuji si svoje hříchy a špatný věci, který jsem učinil. Děkuji, že mi je můžeš odpustit a nikdy na ně nevzpomenout. Chci žít tak, jak se Ti líbí. Dávám Ti sám sebe, své srdce, své tělo a prosím Tě, abys vedl můj život od teď až do našeho setkání znovu u Tebe v nebi.".

Styděl jsem tuto modlitbu říci nahlas přede všemi. Ale to nic neubralo z toho, že jsem se úplně změnil. Stal jsem se křesťanem. Četl jsem Bibli, modlil jsem se a pevně věděl, že do nebe se dostanu, když si zachovám svou novou víru. Navštěvoval jsem pravidelně shromáždění mládeže a bohoslužby. Získal nové přátele, lásku, naději a také jistotu toho, že už nikdy nebudu v životě sám a žádný strach mě nepřemůže.

Můj život se začal radikálně pozitivně měnit. Cítil jsem, že ten Ježíš, kterého jsem znal jako světlo mimo své tělo, se mě nyní dotknul a je se mnou. To je velmi intimní chvíle a nedá se to dost dobře popsat. Tento dotek se nedá prodat, koupit nebo zdědit. Každý to musí zažít sám. Musí to být osobní zkušenost, protože jen tu vám nikdo nevezme.

Při systematickém čtení Bible jsem postupně začal rozpoznávat některé dílčí části mého prožitku klinické smrti. Pamatujete si, drazí čtenáři, na ono rozcestí? Dnes vím, že ty cestičky doleva a doprava bylo avízo - symbol k cestě do nebe či pekla. Dále se mi zprůhlednil často užívaný biblický pojem "věčnost", poznal jsem nepodmíněnou Boží Lásku, poznal jsem, že Ježíš je jediná cesta zpět k Bohu a do nebe. Postupně mi do sebe zapadlo mnoho kamínků mozaiky mého prožitku versus biblické křesťanství.

Možná se hodí můj prožitek ukončit prohlášením o tom, jak mě vidění v klinické smrti až dodnes ovlivňuje. Mohu prohlásit, že jsem stále velmi šťastný, vím kam půjdu krátce po smrti a zcela jistě vím, že tuto svou zkušenost a naleznutou víru s nadějí věčného života nechci vyměnit za rozkoše, bohatství a i tělesné uzdravení mého ochrnutého těla (po kterém opravdu toužím). Mohu se ztotožnit s biblickým veršem Ježíše Krista, který řekl: "Matouš 16:26 Jaký prospěch bude mít člověk, získá-li celý svět, ale svůj život ztratí? A zač získá člověk svůj život zpět?" Já k tomu říkám: "jsi snad človíčku dost chytrý na to, abys pochopil vším co v sobě máš, že jiné lepší řešení logiky toho, co bude minutu po životě neexistuje. Nebo máš lepší návrh?"

Chtěl bych zdůraznit, že svůj prožitek prezentuji na křesťanské půdě především proto, že v žádném svém bodě není v rozporu s biblickým učením a slovy Pána Ježíše Krista.

Pokračování příště

Z knihy PROŽITEK KLINICKÉ SMRTI ANEB "VIDĚL JSEM JEŽÍŠE A NEBE…", 2005, Jan Boštík;
publikováno se souhlasem autora.