Prožitek klinické smrti aneb Viděl jsem Ježíše a nebe… - díl VII.
Jan Boštík

Kapitola 3: O AUTOROVI

Mnohé jste o mě jako autorovi již poodhalili v předchozí kapitole. Jmenuji se Jan Boštík a narodil jsem v roce 1971 v královohradeckém kraji. S vděčností a s radostí vzpomínám na své dětství. Narodil jsem se jako chtěné dítě o které bylo s hlubokou láskou rodiči vždy nadstandardně pečováno. Mám dvě sestry, jednu starší a druhou mladší. Nerad vzpomínám na dětské zdravotní trápení, kdy jsem trpěl skoliózou páteře. Od útlého věku jsem překypoval organizačními schopnostmi a menší manuální zručností. Jako kluk jsem sice štípal dříví, řezal pilkou, jezdil traktorem, sekal trávu, krmil domácí zvířata, opravoval své motorky a intenzivně se zajímal o radiotechniku, ale dnes se ničemu z toho nevěnuji. Nebyl jsem žádný výtržník a gauner, ale přesto jsem zlobil, měl plnou žákovskou knížku poznámek a občas jsem pocítil tátovo výchovné "pohlazení" na různých částech hlavy. Můj úraz a samozřejmě i prožitek klinické smrti změnil následně celý můj život a myšlení. Měl jsem hodně přátel a v partě jsem byl vždy oblíben asi pro svůj neutuchající humor a optimismus. Velmi rád řídím auta a při každé jízdě se dovedu odreagovat a odpočinout si. Rád čtu a sleduji vše kolem sci-fi. Miluji sledování komedií a chladným mě nenechávají dobrodružství Toma a Jeryho, kutil Tim, seriál "krok za krokem", show černocha Bill Cosby a všechno ostatní, co taktně útočí na naše bránice… Velmi rád jím. Jedl jsem velmi mnoho a přejídal se. Až do svých 33 let jsem byl bezbřehý milovník masa v jakékoli úpravě. Můj poúrazový stav těla, však tuto mou zálibu nesdílel a tak už jen občas vidím na talíři z masa jen kuře s rybou. Po četných vztazích jsem měl to štěstí se 11.1.1997 oženit s mou manželkou na celý život. Moje žena se jmenuje Iveta a jsem s ní velmi šťastný. I podle mého bříška poznáte, že já jsem největším koníčkem své ženy…

Mám velmi rád počítače a jakoukoli novou audio a video digitální techniku. Fascinuje mě zatím stále otevřená hranice lidského umu. Také mě fascinuje výzkum vesmíru a budování mezinárodní vesmírné stanice ISS a mám tajné přání podívat se ještě před smrtí do vesmíru.

Můj profesní život je poměrně pestrý. Dělal jsem DTP sazbu na PC, vedl jsem jednoduché účetnictví, sedm let jsem podnikal ve výrobě dílů k invalidním vozíkům, pracoval jako laický vedoucí misijní stanice v Orlové, několik let jsem byl administrativním pracovníkem spořitelny a mé poslední zaměstnání bylo vedení fundraisingu a public relations ve středisku Diakonie ČCE v Myslibořicích. Mám také seznam typů na práci a podnikání, které bych chtěl ve svém životě zkusit. Každá práce pro mě byla inspirující a obohacující.

Mezi své záliby rád zahrnuji cestování a poznávání nových míst kdekoli v naší zemi, Evropě a ve světě. Mám rád závody RC modelů terénních buggy 1:6, rád fotografuji, příležitostně rybařím a z přírody miluji borovicové a smrkové lesy, rozsáhlé louky a toulky po krásách dolin Malé a Velké Fatry na Slovensku.

Mám také pro svůj život různé plány, vize a sny, kterých chci dosáhnout, bude-li to Bohem požehnané. Asi největší radost v životě mám ze služby Pánu Bohu a z toho, když vidím, slyším nebo čtu o tom, jak Bůh dělá zázraky a mění skleslé lidské životy.

Kapitola 4: ROZBOR JEDNOTLIVÝCH ETAP PROŽITKU

Kapitola 4.1.: NEPOSLUŠNOST

"…Já jsem však odmítl a neuposlechl, protože jsme měli úplně jiné plány. Vzali jsme motorku, svačinu a vyrazili jsme k řece…"

To je citát z úvodu mého prožitku klinické smrti. Neposlušnost - jak to souvisí s podstatou klinické smrti nebo s tím, co jsem viděl v nebi? Právě jistá forma neposlušnosti byla v mém případě spouštěčem k tomu, co se později smělo odehrát.

Neposlušnost sama o sobě je negativní lidskou okoukanou vlastností a neřestí. Povětšinou neposlušnost spouští kolotoč nechtěných, tíživých nebo tragických událostí. V mém případě se jednalo o pubertální chlapeckou neposlušnost, která byla dost silně ovlivněna obdobím dospívání a revolty. Tatínek mě vyzval celkem logicky jako rodič k tomu, abych mu zajel do blízkého města koupit potřebný technický materiál. Jednalo se o různé druhy šroubů ve speciálním obchodě v Hradci Králové. Dodnes si nedovedu dostatečně logicky vysvětlit, proč jsem vlastně na tuto výzvu nereagoval. V těch dnech u mě byl spolužák ze střední školy na několika denních prázdninách. Jako aktivní kluci jsme měli naplánováno mnoho dobrodružných akcí. Jakýkoli kormidelní výrok rodičů (vždy dobře míněný) jsme vnímali jako zásah do našich plánů. Při psaní těchto řádků si uvědomuji, že v našich životech, vztazích a zvláště ve výchově je nadmíru důležitá vzájemná komunikace. Komunikace taková, které vysvětluje a miluje. Při nedostatku povzbuzování ve výměně informací pak dochází k deformaci vnímání vyslovených informací, přání, zákazů nebo výzev. Rodiče se nezajímali o naše prázdninové plány a dobrodružství a já se nezajímal o starosti a potřeby rodičů.

Rozhodnutí neuposlechnout výzvu rodičů krom jiných podnětů posílilo i dobrodružství, které jsme s kamarádem prožili minulý večer. Bylo 10. srpna roku 1988 a navečer jsme jeli na motorce značky Jawa 21 (pionýr) do letního kina v Častolovicích. Tam jsme se seznámili s děvčaty. Dohodli jsme se, že za nimi hned druhý den opět na motorce přijedeme. Ráno 11. srpna jsme si naplánovali, že se nejdříve zajedeme vykoupat do řeky a potom pojedeme dál… Neuposlechl jsem tedy především proto, že jsem se těšil na naplánovanou akci. Mohl jsem tedy uposlechnout? Určitě ano. Nicméně pozitivní rozhodnutí musí být něčím povzbuzeno a aktivováno. Jde např. o výchovu, motivační prvek nebo oboustrannou komunikaci. Motivace ani vhodná komunikace neproběhla. Já se tedy rozhodl na základě vnímání pozitivního očekávání z odpoledního randění. Tímto nechci nic vytknout svým rodičům. Za jejich výchovu jsem nesmírně vděčný, protože za to, že jsem takový jaký jsem, má částečné kořeny právě v jejich výjimečně dobré výchově.

Tatínkovi jsem nejprve odmlouvavém tónem a později prosebným tónem objasnil, že do Hradce nepojedu. Mnohdy se v životě setkávám s reakcemi lidí, kdy říkají "… ale kdyby…" I zde by dalo tatínkovými ústy říci: "...ticho, budeš poslouchat a koukej, ať už jedeš pro ty šrouby…" V takovém případě by se celá situace změnila a můj úraz by se možná neodehrál… Jenomže to jsme právě jen u těch "…kdyby…", což je spíše nereálný sen. Ani já, ani tatínek a ani maminka jsme nemohli předpokládat, že se pár desítek minut odehraje rodinná tragedie. O tomto principu, kdy mi nevíme, co bude za deset minut, mluví i Bible v příběhu katastrofě v Siloe - Lukáš 13:4 Nebo si myslíte, že těch osmnáct, na které spadla věž v Siloe a zabila je, byli větší viníci než ostatní obyvatelé Jeruzaléma?

Rodiče mezitím museli naléhavě odjet a toho jsme využili. Tatínek mi cestu za jeho nákupy nepřikázal. Vzali jsme tedy motorku a co to šlo jsme pelášili k řece… Z tohoto svého příběhu jsem si vzal jedno ponaučení. To aplikuji až dodnes v mnoha přicházejících situacích. Tím ponaučením pro mě je to, že věřím tomu, že vyslovená zjevná neposlušnost, je spouštědlo k různým méně nebo více závažným problémům či tragédiím! Pokusím se vám to drazí čtenáři objasnit. Často se mi stane, že někam chci moc jet. V rodině na to panuje jiný názor a přichází zákonitý tlak. Poznal jsem a mnohokráte si to ověřil, že pokud to "své" prosadím proti "rozumnému" ne, tak skoro vždy se později v té věci stalo něco špatného… To není dogma ani žádné učení! Je to má nepřenositelná zkušenost. Sami si čtenáři vypozorujte, jestli něco takového funguje i ve vašem životě. Obecně však platí, že jakákoli neposlušnost nikdy nevyprodukuje v přímém následku nic pozitivního vyjme extrémních situací!

Jistě, že dnes své neposlušnosti hluboce lituji. Ale naše životy jsou utvořeny tak, že žádnou již proběhlou událost nemůžeme vrátit. Na druhou stranu můžeme následky takové události později zmírnit a snažit o co nejdůstojnější urovnání stavu. Avšak nelituji své neposlušnosti absolutně, neboť z následků této neposlušnosti přes mnohé fyzické bolesti a strádání, pramení pro můj život zásadní obohacující zkušenost s přesahem do celého života.

Pokračování příště

Z knihy PROŽITEK KLINICKÉ SMRTI ANEB "VIDĚL JSEM JEŽÍŠE A NEBE…", 2005, Jan Boštík;
publikováno se souhlasem autora.