Vždyť já se vrátím
Ing. Roman Palka

Při pohřbu Indíry Gándiové zachoval její syn i ostatní klid a vyrovnanost. Vyspělá kultura Indie se projevuje při všem. U nás je to různé. Od úplné lhostejnosti až po zoufalý pláč i dlouhou dobu po pohřbu. Nejsilnější emoce jsou při úmrtí dítěte.

     Naše kultura vyhradila smrti tabuizované místo mimo život jako konec všemu, něco strašně tragického. Až v poslední době se transpersonálním psychologům pomalu daří změnit zakořeněné předsudky, které vytvářejí všechny problémy.

    Jejich výzkumy potvrdily to, co jiné kultury už dávno vědí. Život nemá počátek ani konec, smrt je jen změna, začátek něčeho nového, tím jsme prošli všichni už mnohokrát. Posmrtný život má své zákonitosti a význam. Mrtvý může být živější než před smrtí.

    Někteří vyšší duchové říkají, že se zatím nechtějí narodit, protože mají hodně práce a život ve fyzickém těle je plný bolesti. V knize Podruhé na tomto světě je příhoda, ve které dcera říká matce "Proč jsi tak o mém pohřbu strašně plakala a málem spadla do hrobu, vždyť jsem tě držela za ruku a říkala, že se vrátím?"

    Dlouhodobé a silné emoce pozůstalých mohou způsobit onemocnění. Intenzivní tragické myšlenky se přenášejí i na ducha zemřelého a rozrušují ho. Pláč sice uvolňuje stres, ale pochopením zákonů života k němu vůbec nevznikne důvod.