Cesta za mužstvím - Síla rodu
Vladimír Münz

Dobrodružství sebeobjevování nejen pro muže

Zde je pravidelná rubrika „Cesta za mužstvím“, která si klade za cíl zvýšit porozumění mužství a inspirovat nejen muže na cestě k sebepoznání. Vycházím z osobních zkušeností z vedení mužských skupin a individuálního poradenství pro obé pohlaví... Posledně jsem začal hledat východiska nejen ve vztahu k rodičům coby jednomu z našich hlavních zdrojů, ale také ve vztahu sama k sobě.

Přežívání nebolí

Jen pro rekapitulaci připomínám, že vycházím z předpokladu, že většina z nás se více či méně vyhýbá některým pocitům v liché snaze žít svůj život co nejlépe. V důsledku toho ovšem dochází k pravému opaku, kdy dříve či později přejdeme od života k přežívání zcela bez pocitů či s jejich redukcí. Navíc jsme někdy plni obav a strachů natolik, že živoříme v iluzi pod nadvládou mysli.

Když ztratím pocity

Nyní se vydejme zpět k rodičům a dětství, zpět k životu. Právě zde dochází nejčastěji k redukci pocitů, kdy supercitlivé dítě nedokáže víc než vytěsnit, oddělit a později i „zapomenout“ na to zraňující a bolestivé, co se mu přihodilo nejčastěji právě ve vztahu s rodiči. Toto je často křižovatka, kde se rozhoduje, zda to vzdám a „přijmu“ slabost, či zda se vzepřu a „přijmu“ sílu. V obou případech se z pohledu dospělého odmítnu konfrontovat s pocitem, ale realita dítěte je taková, že nemohlo jinak. Představte si dítě, tu ryzí definici citu, bezbrannosti a závislosti, které je vystaveno leckdy až krutým ranám osudu v podobě situací – hospitalizace v kojeneckém věku bez rodičů, či v podobě postav – hrubiátský otec alkoholik či hysterická matka oběť… anebo dnes již tolik běžné situace rozpadu rodiny v podobě rozvodu, kdy je dítě někdy postaveno před neřešitelnou situaci si vybrat „koho má raději“ či ještě hůře, když ne sebe vezme pocit viny za rozvod.

Emoce = Život

To nezbytné pro změnu a život je rozhodnutí. Říci „Ano“. Podívat se pravdě do očí, ať to bolí sebevíc. Jako dítě jsem opravdu nemohl často víc než zatnout zuby a jít dál. Někdy jsem ovšem za to zaplatil až příliš vysokou cenu. Vrátit se k emocím, opět je uvítat a přijmout nás vrátí postupně nejen do života, ale získáme i jiný pohled na sebe i lidi kolem. Nyní je to konečně možné. Jsme dospělí a jako takoví můžeme pomýšlet na jednu z met nejvyšších – svobodu. Tu svobodu, kde mysl je nástrojem a kde si dovoluji nechat srdce otevřené i s možností, že budu zraněn, protože vím, že bez pocitů života není.

Ahoj mami, ahoj tati

Jedině pocity a má vlastní síla, které bez pokorného přiznání si svých slabin není, mne dokážou přivést do bodu návratu. Návratu sama k sobě s pocitem klidu, rovnováhy a smíření, jenž mi dovolí vidět mé rodiče. V tu chvíli často dochází k „Aha efektu“, kdy už konečně víme proč. Dojdeme ke smíření s realitou, ať je jakákoliv. Pochopíme, že naši rodiče dělali to jediné, co mohli, a dali nám vše, co měli. Neobejde se to často bez transformace, kdy se naše staré koncepty, postoje a představy zbortí. Načež můžeme mimo smíření pocítit i milost, respekt a vzájemnou lásku.

Nejprve zkus připustit, že to může být i jinak. Protože dokud si to nedokážeš představit, tak to ani v životě nenastane. A život je to jediné, co máme.

Příště bude téma: Osvobození