Svatý ďábel III.
Aleš Česal

Zrodil se světec

Po několikaletém ,,podpolničení" začaly prosakovat o Rasputinovi zprávy, že má řadu učednic a že provádí zázraky. Když se konečně vrátil do Pokrokovského, všichni se mohli přesvědčit, co je na oněch zprávách pravdy. Sotva přišel nechal si otevřít tajný sklep a po několik dní se postil a meditoval. Všichni seznali, že z Rasputina se stal světec.

Zpráva o světci se velmi rychle rozšířila a do Pokrokovského se začali hrnout poutníci z blízkého i dalekého okolí. Nejvíce pochopení pro učení otce Grigorije měly ženy a dívky... O Rasputina se brzy začali zajímat i církevní hodnostáři. Grigorij Jefimovič však místního popa, který jej šel prověřit, ze své sklepní kobky vypráskal jako psa. Nakonec došlo k tomu, že Rasputina pozvali k teologickým disputacím. Všichni se podivovali, jak je možné, že má více vzdělání a vědomostí než oni sami, vysocí církevní hodnostáři. Rasputin na ně tak zapůsobil, že se jej rozhodli uvést do Carského sěla, kde by divotvorce představili carským manželům.

Ve stínu neblahých událostí

Rasputinovu úspěšnému nastoupení k carskému dvoru nahrávala celá řada okolností. Carští manželé Mikuláš II. a hesenská princezna Alice měli oba pochopení pro mystické záležitosti, jež navíc prohlubovala vědomá izolace od okolí i od vnějšího dvorského okruhu. Manželé si vytvořili svůj vlastní mikrosvět, v němž se zdánlivě cítili šťastní.

Car žil od svého nastoupení na trůn v neustálém tísnivém pocitu, že se mu nic nepodaří. Také se nad ním vznášelo stoleté proroctví, které pronesl svatý divotvůrce Serafim Zarovský, že za vlády cara, který bude panovat na začátku dvacátého století, pohrnou se na říši zlé události všeho druhu, bída, válka a povstání. Car této věštbě věřil, a jak z historie víme, proroctví se skutečně naplnilo (první světová válka, revoluce a nakonec zavraždění Mikuláše II. i s rodinou bolševiky). Další neblahá událost, která na Mikuláše zapůsobila, byla smrt jeho děda. Car Alexandr II. byl totiž roztrhán pumou.

Ani carské manželství nebylo bez mráčku. Mladá hesenská princezna Alice, do níž se Mikuláš II. od prvního okamžiku zamiloval se nelíbila jeho matce, která dělala vše pro oddálení sňatku. Teprve po čtyřech letech od první návštěvy Ruska byla Alice přijata umírajícím Alexandrem III., který jí na Krymu požehnal jako budoucí snaše a následnici trůnu. Jenže, když byly přípravy na svatbu v plném proudu, starý car zemřel. Svatba byla odložena a nastaly pohřební obřady. Jedna smuteční mše střídala druhou. Carevna o tomto poznamenala: ,,To byl můj vjezd do Ruska. Náš sňatek mi připadal jako pokračování zádušních mší, s tím rozdílem, že jsem nyní měla bílé šaty místo černých!"

Od počátku byla půvabná Alice ve dvorských kruzích neoblíbená. Jednak pro svůj německý původ a jednak proto, že byla šlechtičnou nižšího řádu. V prvních týdnech se cítila opravdu zoufalá a nepomohl jí ani mladý car, který byl zavalen státními záležitostmi. První úsměv, kterého se carevně dostalo, byl od žebráka, jemuž dala almužnu...

Významným faktorem také bylo, že carevna nedávala dlouho očekávaného syna. K očekávané události došlo až 30. července 1904, za rusko-japonské války. Jenže i toto štěstí bylo zkaleno tím, že malý carevič trpěl hemofilií. Nemocí krve, při níž mohlo být každé zranění smrtelné. Neustálá starost o nemocné dítě, které mohlo kdykoli zemřít, přivodila carevně těžkou nervovou chorobu, která se projevovala úpornými bolestmi žaludku.

Tragédií byl poznamenán i nástup Mikuláše II. na trůn. Při korunovačních slavnostech v Moskvě bylo připraveno velké pohoštění pro lid. Tisíce lidí, kteří se na krátko stali carovými hosty, přicházely do Moskvy. Aby byla získána dostatečná plocha pro hostinu, byl zakryt deskami hluboký příkop. Desky se však pod návalem návštěvníků prolomily a tisíce lidí spadlo do jam. Na ně se hrnuli další a další, kteří neviděli, co se vpředu děje. Oslava carovy korunovace si vyžádala tři tisíce obětí. Za několik týdnů, opět v rámci korunovačních oslav, se v Kyjevě před carovými zraky potopila bohatě vyzdobená loď. Přežili nemnozí...

Okultní podhoubí carského dvora

Je jasné, že v této pochmurné atmosféře byli car i jeho manželka nakloněni nejrůznějším mystickým poselstvím a okultismu. Ostatně okultním vědám holdovala i šlechta a příslušníci carského dvora. Proslulý byl tzv. černý salon hraběnky Ignatěvové, v němž se scházely staré dámy, generálové i duchovní třikrát v týdnu a rádi se bavili o okultních silách, mystických zážitcích a zjeveních. Každý, kdo se zajímal o okultismus, snažil se, aby byl přijat do kroužku hraběnky Ignatěvové. Brzy se zde začali objevovat i jasnovidci, mystici a učitelé, kteří vysvětlovali tajemná znamení. (Vždyť i právě sem byl uveden Grigorij Jefimovič Rasputin.) Právě z tohoto salonu vedla pro mnohého divotvorce cesta přímo do Carského sěla.

A jak se stavěl k těmto praktikám car? Už jsme si řekli, věřil v proroctví, která ohlásila jeho vládu jako nešťastnou. Navíc máme zaznamenáno svědectví o carově vztahu ke zjevením. Toto svědectví otiskla hraběnka Věra Branická roku 1916 ve Westminster Gazette. Paní hraběnka znala celou řadu hrůzostrašných historek o strašidlech, které kolovaly po Zimním paláci v Petrohradě. Zajímalo ji, co si o tom, že v Zimním paláci straší myslí car. Když nastala vhodná příležitost, přímo se ho zeptala. K jejímu překvapení jí car odpověděl, že se právě včera zemřel jeden gardista, protože viděl přízrak carova zemřelého otce. Když se jej zeptala, jak se vše zběhlo, bez rozpaků jí celou příhodu vyprávěl:

,,Pozdě večer jsem četl ve své pracovně noviny, když se mi najednou zdálo, že ve vedlejším pokoji slyším tlumený hlas a těžké hlasité oddychování. Ve dne je tam můj tajemník a pážata, ale v noci tam stojí stráž. Vyskočil jsem a prudce otevřel dveře. Spatřil jsem něco a při pohledu na to mně hrůzou téměř krev tuhla v žilách. Uprostřed slabě osvětlené místnosti stála otevřená rakev a v ní ležel můj nebožtík otec, úplně tak, jak jsem ho naposledy viděl v katedrále svatého Petra a Pavla. Na rakvi a na podlaze kolem, ní ležely těžké věnce a u hlav stál vysoký svícen s rozžatým světlem. Ale tělo napůl sedělo a zavřené oči v modrém, ztrhaném obličeji byly obráceny k hromadě věnců. Místnost byla plna ostrého, hrozného zápachu, jako v hrobce. Jako hypnotizovaný jsem hleděl na tento strašný výjev a docela zřetelně jsem viděl, jak se tělo zvedalo a klesalo, zatímco odkudsi zezadu ke mně pronikal temný, dutý hlas. Obrátil jsem se a spatřil k smrti polekanou stráž s puškou v ruce. Z jeho prsou se dralo sténání; to bylo vše, čeho byl ještě schopen. Stál jsem a nevěděl, co mám dělat. Potom jsme najednou viděli, jak se začalo tělo v rakvi hýbat a chystalo se z ní vylézt. ,Ihned ho probodni', poručil jsem drsně.

Stráž uposlechla. Ale dřív než se bajonet dotkl těla, zmizelo a s ním i rakev, věnce, zápach i svícen, jako by to všechno byl jen přízrak. Stráž se zapotácela a padla na zem - mrtva! Stěží jsem se dovlekl do své pracovny, kde jsem vysíleně padl do lenošky. Teprve za několik minut jsem byl s to zazvonit, aby přišel sluha. Lékař prohlásil, že ten voják zemřel leknutím, ale nikdo nedovedl vysvětlit, co zaznamenalo to zjevení."