Svatý ďábel V.
Aleš Česal

Smrt svatého ďábla

Kdybychom chtěli zaznamenat cele působení Rasputinovo na carském dvoře, zdaleka bychom nestačili s prostorem, který je nám určen. Poznamenejme, že si Rasputin podmanil šlechtu i úředníky a po několik let dovedně manipuloval. Stejně jako vzrůstal okruh jeho příznivců, tak sílila i strana Grigorijových nepřátel. Na Rasputina bylo plánováno i několik atentátů. Část opozice pocházela ze strany pravoslavné církve, jíž se tento divotvorce zcela vymkl z rukou a navíc tušili, že je zakukleným chlystou. Mezi jeho největší církevní nepřátele patřil skvělý řečník otec Iliodior, zvaný pro svá nesmiřitelná kázání ,,rytíř nebeské říše" a ,,lající". Jeho sláva však v porovnání s Rasputinovou značně vybledla. Rasputin byl dokonce mnohem lepší i v další Iliodorově dovednosti, totiž ve vymítání ďábla. A tak není divu, že Ilidior soptil při každé zmínce o Rasputinovi. Když se jej jednou kdosi zeptal na svatého otce Grigorije, funící vztekem řekl: ,,Ano svatý! Svatý ďábel je to!"

Poté podnikl neúspěšný pokus o odstranění Rasputina z dosahu carského domu. Unikl z klášterního vyhnanství a v Norsku sepsal proti Rasputinovi dokonce pod názvem Svatý ďábel pamflet. Rasputinovi se nakonec stalo osudným přátelství s knížetem Jusupovem. Jusupov od první chvíle nenáviděl tohoto sprostého sedláka, který měl víc carovy přízně než kdejaký šlechtic. Rasputin však k tomuto mladému šlechtici choval vřelou náklonnost. Navíc miloval jeho hru na kytaru, a tak se nechal zlákat, a přijal pozvání ke knížeti Jusupovovi. Jusupov nechal speciálně upravit bývalý vinný sklep, aby vypadal jako luxusní jídelna. Tam se měla vražda v tichosti odehrát. Doktor Lazovert připravil speciální čokoládové koláče nadívané cyankáli a stejně upravil i víno. Jusupov hrál Rasputinovi na kytaru a ten blaženě poslouchal a cpal se otrávenými koláči, které zapíjel otráveným vínem. Spiklenci byli úplně zoufalí, když byl Rasputin po několika dávkách prudkého jedu stále v pořádku. Dokonce se už radili, že atentát odloží na jindy.

Nakonec se Jusupov odhodlal k činu a Rasputina střelil přímo do srdce. Ostatní spiklenci poté co zaslechli výstřel vběhli do podzemní jídelny a gratulovali knížeti, že zachránil Rusko před zkázou. Rozhodli, že mrtvolu hodí do řeky Něvy.

Jusupov byl neklidný a šel se podívat na místo vraždy, zda je vše, jak má být. Rasputin ležel tam, kam ho položili. Přistoupil k mrtvému a zkoušel mu tep. Žádný. Byl opravdu úplně mrtev. Popadl Rasputina za obě ruce a zase je pustil. Chtěl odejít, když tu spatřil, že se starcovy oči chvějí: Kníže chtěl utéci, ale hrůza mu ochromila údy a hrdlo se mu sevřelo. Vtom se stalo něco hrozného.

Rasputin se náhle vztyčil, z jeho zpěněných úst se dral strašný řev. Zamával rukama, hnal se po knížeti a zaťal mu prsty do ramen, při tom stále volal jeho jméno. V divokém zápase se podařilo Jusupovovi srazit Rasputina k zemi. Stařec chvíli ležel nehybně, potom se však znovu začal hýbat. Kníže vyrazil z jídelny pro kaučukovou hůl a přitom křičel na svého kumpána: ,Puriškěviči, střílejte, střílejte, on žije! On utíká!´

Jako raněné zvíře se Rasputin plazil po břiše ke schodišti a potom najednou skočil k tajným dveřím, které vedly na dvůr. Jusupov věděl, že jsou zamčeny. Se zděšením však spatřil, jak se tajné dveře otevřely a Rasputin jimi vyšel na dvůr. Na Jusupovův pokřik vyběhl Puriškěvič na dvůr za Rasputinem a spatřil, ho jak utíká na měkkém sněhu kolem železného plotu. Při tom ustavičně křičel: ,Felixi, Felixi všechno to povím carevně.´

,Vrhl jsem se za ním,´ píše Puriškěvič ve svém Deníku, ,a vystřelil jsem. Nočním tichem zazněla rána z revolveru. Kulka šla mimo. Rasputin se rozběhl ještě rychleji; utíkaje za ním vystřelil jsem podruhé... a zase jsem nezasáhl. Nemohu vypsat zuřivost, kterou jsem v tu chvíli pocítil vůči sobě samému. Jsem velmi dobrý střelec, na střelnici jsem vždy dovedl zasáhnout malý terč na velkou vzdálenost, a teď nejsem s to srazit muže na dvacet kroků.

Okamžiky prchaly... Rasputin už dobíhal k vratům. Tu jsem se zastavil, ze vší síly jsem ho zasáhl do zad. Zůstal stát a teď jsem na něj namířil a vystřelil počtvrté. Střelil jsem ho patrně do hlavy, neboť se svalil na znak do sněhu. Přiběhl jsem k němu a ze všech sil jsem ho kopl do spánku. Ležel se široce roztaženými pažemi, chytal se sněhu, jako by se chtěl plazit; ale už se nemohl zvednout, jen skřípal zuby. Byl jsem přesvědčen, že dozněla píseň jeho života a že už nevstane.

Vojáci přenesli Rasputinovu mrtvolu do předsíně. Jusupov, který ji uviděl, začal do starce mlátit kaučukovou holí, jako by byl ještě na živu. A opravdu Rasputinovy zřítelnice se pohybovaly a z jeho úst se dralo chroptění. Jusupov celý postříkaný krví rozčílením omdlel. Puriškěvič nařídil zabalit Rasputinovo tělo do nějaké látky a stáhli ji provazy. Tělo shodili do řeky u Petrovského ostrova.

Pozdější pitva prokázala, že Rasputin před vhozením do řeky ještě žil, a že zemřel de facto na utopení. Jak je z výše uvedeného patrné, i Rasputinova smrt je obestřena záhadami. Domnívám se, že Rasputin o atentátu věděl. Rasputin disponoval celou armádou tajných agentů. Jak jinak by odhalil tajné dveře vedoucí ven? Tajné dveře měly být zamčeny a k Jusupovově překvapení nebyly. Znamená to, že měl Rasputin mezi vrahy spjence? Tomu by nasvědčoval i jed, který neúčinkoval. Objevily se hypotézy, že jed byl zneutralizován podávanou potravou(?).

Po Rasputinově zmizení nařídil car pátrání a viníci i tělo byli brzy objeveni. Vrahové -- vysokého šlechtického původu -- byli odesláni do vyhnanství. Rasputinova mrtvola byla pohřbena v parku Carského sěla. Jenže Rasputin nedošel pokoje ani v hrobě. V čase tzv. únorové revoluce, kdy bylo svrženo ruské samoděržaví, pronikli revolucionáři do parku Carského sěla, vykopali rakev s mrtvolou a odvezli ji do parglovského lesa. Tam byla zřízena velká hranice, na ni hozena polozetlelá starcova mrtvola, polita petrolejem a zapálena.

Jako by se naplnila Rasputinova slova, že jeho konec bude koncem carství. Ostatně dávno před revolucí měl Rasputin vidění, když šel kolem petropavlovské pevnosti: ,,Vidím mnoho umučených lidí, celé davy, hotové hromady, spousty těl! Mezi nimi jsou mnohá velkoknížata a na sta hrabat! Něva celá zrudne krví."

Rasputinův duch dlel s carskou rodinou až do úplného konce. Když byli odváženi parníkem Rus z Tjumenu do Tobolska. Jeli kolem vesničky Pokrokovské -- Rasputinova rodiště. Všichni si zvědavě prohlíželi místa o nichž jim Rasputin tolikrát vyprávěl. ,,Parník jel pomalu dále. V dálce se pozvolna vynořovaly obrysy tobolského Kremlu ze šera letního večera. loď, která vezla posledního ruského cara a jeho rodinu vstříc neznámému osudu, pomaloučku vjížděla do večerní polotmy."