CESTA K SOBĚ - jedna z mnoha
Ilona Ondráčková

Svět skutečně není černobílý. To jen my sami si občas usnadňujeme vidění tímto pohledem.

Na začátku bylo slovo. Slovo - problém. Něco je v nepořádku. Něco se mi nelíbí. Nejsem spokojená s tím, jak se mi vede. Jak žiju. S tím, co se děje okolo mě. Chci o tom s někým mluvit. Chci to konzultovat s někým, kdo mi řekne svůj názor. Kdo posoudí, zda to, co prožívám, jak to cítím - je v pořádku.Bohužel ženy, které mají problém - na to přijdou hodně složitou cestou. Jsou zvyklé žít v těžkých podmínkách. Neprožívaly šťastné dětství. Umí se postarat samy o sebe i o druhé. Umí skrývat své nepříjemné pocity, zvládat podmínky - které by jiný nezvládl, protože si těžko dokážou vůbec představit – že se dá žít i jinak. A právě v tom je ten kámen úrazu. Ony to nevědí. Že žijí život přes limit. Nenormálně. A to je TO neštěstí. Neznají jiný svět. Svět okolo. Hledají vinu samy v sobě. A kladou si otázky: Proč nezvládám svůj život lehce, když kolem jsou všichni šťastní a zvládají ho a dobře se jim daří? Připadají si méněcenné, hledají únik. Ustupují před svým radostným životem, protože ani nevědí - že jejich radost je nadosah. Tím, že ustupují, mají pocit - že jsou hodné a omezují se z lásky k těm druhým. Ony nevědí - že jejich uzdravení spočívá ve znovunavrácení svého vlastního prostoru, své osobní svobody, své radosti ze života. A především ze změny - změny, která musí přijít od nich samotných.

Hledají pomoc u své vlastní rodiny a u svých přátel. Ale naše rodina i naši přátelé jsou pouze odrazem nás samotné. Zapadáte tam, jako kamínek do mozaiky. Získaly jsme tam své zkušenosti na základě prožitého života s těmi nejbližšími, kteří si říkají rodina. Pokud pohnete tím kamínkem, který představuje Vás samou - poskládá se z mozaiky úplně jiný obraz. Ale pohnout tím jedním kamínkem může trvat několik let. Toho kamínku se můžete zkusit nejprve dotknout, můžete mít pocit, že už ho držíte v dlani - ale kvůli jednomu Vašemu kamínku, si od Vás nikdo nenechá překopat a napadnout jeho vlastní způsob života, když funguje už tak dlouho. A pro něj naprosto normálně. Kamínek můžete nechat ležet a můžete dál unikat. S pomocí alkoholu, drog, zlobení, stěžování a pláče kamarádkám. Vám to může pomoci ale jim to pomůže určitě. Oni zjistí, že nejste v pořádku. Jste slabá, nešťastná, nesamostatná, potřebujete pomoc. Místo nebo někoho, kdo na Vás bude dávat pozor. Kdo Vám vysvětlí - že se nechováte správně. Ale Vy to víte. Jen nemáte potuchu, zda se chcete zahubit, a se sebou i ten problém ,nebo se chcete zachránit a začít bojovat o právo na vlastní život.Ale o jaký život a o jakou budoucnost?

Cesta k zahubení je rychlá a snadná. Na té druhé cestě Vás čeká spousta pomocníků, svůdců, nápověd, spasitelů, těch, kteří potřebují sami pomoci, zatáček, objezdů. Ale jednou, až se z těch objížděk vymotáte - budete vědět, že už jste na svém a za své. Že ta síla k překonání životních nesnází ve Vás byla vždycky, že jste to cítila správně - to, co chcete a jak to chcete od začátku. Jen ten scénář Vašeho života byl napsán trochu zašmodrchaně. Proto jste to nemohla hned rozšifrovat. Postavy dobra a zla měly různé převleky a Vaše postava procházela dramatickou proměnou. Ale každá správná herečka touží po výrazné roli. Když vyroste z rolí princezen - touží po charakterních úlohách nebo po roli pořádné mrchy. Možná, že Vaše životní role byla původně  tápající a nevědomá, vše snášející a se vším smířená Chudinka. Žena závislá na mínění ostatních - jak si má zařídit svůj vlastní život. Ale i slabost se může časem proměnit v sílu  - jít si za svým a změnit se. A až se všichni okolo Vás smíří s "Tou bezohlednou Mrchou", protože ta změna oproti původní ženě, kterou jste byla je příliš razantní a nečekaná - můžete bezpečně ukázat svou pravou tvář. Normální ženy. Se všemi klady, zápory a především nárokem na svůj vlastní život, bez ohledu na prožitou minulost. Přeji Vám úspěšné hledání své pravé identity – ať už je jakákoliv a ať už se ubírá po nejrůznějších cestách.