Monology - 20. Noční monolog - O Tichu
Jaromír Nemastil

Motto:

\"Ticho je to jediné, na co se můžeš spolehnout, jediné co nikdy nezanikne.
Je to jediná věc, kterou můžeš nazvat svým bytím.\"

Osho

Je léto,
přesně takové, jaké má být.
Léto plné Slunce, koupání a modré oblohy.
Léto nádherných svítání, ranních mlh a chladivé rosy.
Léto plné hřibů, třešní a malin.
Léto kouzelných večerů
a nocí plných hvězd.
Je léto,
další vlna života spěje pomalu
ke svému vrcholu.

Letní noc
vešla otevřeným oknem do mého pokoje
a provoněla každý jeho kout.
Tóny klavíru poletují vzduchem jako kapky deště.
Jak rád bych Tě tu měl,
má drahá,
blízko sebe.

Žijeme ve světě,
kde vše podléhá změnám.
Mění se věci, lidé i vztahy mezi nimi,
měníme se i my.
Možná, že se i Ty díváš na stejné hvězdy, jako teď já.
Ale i hvězdy,
které se nám zdají být věčné,
se mění.
Vždyť některé z nich,
ač k nám stále přichází jejich světlo,
už neexistují.
Zmizely před mnoha tisíci lety.
Ještě teď mám před očima dnešní západ Slunce nad Šáreckým údolím.
Jeho krása však nebyla jen v nádherných barvách,
ale také ve proměnách,
které neustále přinášely něco nového a nečekaného.
Chceš-li se dotknout skutečné krásy,
věř mi, nesmíš nic očekávat,
jen se dívat.
Když tu není očekávání,
nepřichází
ani zklamání.

Tak to je i ve vztazích mezi lidmi.
Jsme-li šťastni, chceme,
aby tento pocit trval stále.
Často však neumíme přijmout to, co přichází
a ani neumíme,
to co přišlo, odložit a neulpívat na tom.
Jakákoliv snaha podržet proměnlivou skutečnost kolem nás
musí vést nutně k utrpení.
Naše touha po štěstí nás nutí navštěvovat místa, kde jsme byli kdysi šťastni,
vyhledávat lidi, se kterými nám bylo hezky,
brát do ruky staré fotografie a dárky,
jako kdybychom chtěli z těchto věcí a míst vykřesat znovu ty staré chvíle štěstí,
které jsme kdysi zažívali.
Pokud se nám to trochu povede, zjistíme, že to není ono hledané štěstí,
ale pouze naše vzpomínky,
zrcadlení.

Protože nejsme ochotni akceptovat tento proměnlivý svět,
neustále hledáme něco,
co by bylo neměnné
a dávalo nám pocit
štěstí a jistoty.
Jelikož to však nenacházíme,
vytváříme si alespoň o tom svojí představu, svůj svět.
Věříme,
že náš majetek máme navěky,
že naše zdraví je neotřesitelné,
že osoba, která nás miluje,
nás bude milovat navždy a nikdy nás neopustí.
Skutečnost je však jiná.
Přestože nás naše životní zkušenosti přesvědčují o opaku,
stále někde uvnitř nosíme touhu
po něčem skutečně stálém,
nedotknutelném,
co má všechny atributy,
které jsou schopny vytvořit pro nás pocit trvalého štěstí.
Něco, k čemu se můžeme vždy s důvěrou obracet.
Nazýváme to různými jmény,
nejčastěji slovem

Bůh.

Nyní Tě asi napadne otázka,
zda není Bůh jen naše další spekulace a představa.
Mohu Tě ubezpečit, že nikoliv.
Zážitek Boha není výsledek nějaké představy nebo rozumové úvahy
a všechny snahy o jeho objektivní důkaz
musí skončit neúspěchem.
Co je vlastně Bůh, říci nelze.
Náš intelekt ho nemůže pochopit, natož ho analyticky vydedukovat.
Pokud vůbec můžeme něco o Bohu říci, snad jen to,
že úzce souvisí s principem Života a s Jednotou veškerenstva.
Existuje v projeveném stavu jako náš svět, Vesmír
a v neprojeveném stavu,
jako jeho Zdroj s atributy prázdnoty, nepohybu a ticha.
Vedle nekonečné pestrosti svého projevu se vyznačuje také vědomím,
tj. schopností být si své existence a činnosti
vědom.

Bůh
ze sebe vytváří myriády entit,
které jsou však stále jeho nedílnou součástí.
Jsou vybaveny podobně jako on vědomím, vůlí a schopností tvořit.
Tyto entity, mezi které patříme i my,
se rodí s vědomím sounáležitosti s Celkem.
Jakákoliv jejich činnost vycházející z představy,
že Celek lze rozdělit na samostatné části,
začne vytvářet iluzorní svět – máju,
ve kterém se objevuje utrpení a zákon karmy.
Karmické síly jsou reakcí na tuto činnost, která ignoruje Celek, Jednotu, Boha.
To je ten největší a jediný hřích, který jsme kdy uskutečnili
- zapomenutí na Celek, na Boha.

Ptáš se mi,
pokud ho budeš hledat rozumově, vytvářet si o něm představy, nikdy ho, má drahá, nenajdeš.
Boha nikdy nepoznáš, pokud se uvědomuješ, jako něco odděleného od Celku.
Každé hledání totiž vyžaduje hledajícího a předmět hledání
a už tento samotný přístup rozbíjí Jednotu
a tím Ti uzavírá cestu k Bohu.
Boha můžeš zažít jedině tehdy,
pokud Celek, Skutečnost kolem sebe nerozděluješ a nehodnotíš, jen ji přijímáš.
Zážitek Boha přichází sám o sobě, spontánně a bez Tvého přičinění.
V tomto okamžiku tu není žádný hledající,
přesně řečeno žádné vědomí,
které by samo sebe vydělovalo z Jednoty.
Je tu univerzální vědomí Jednoty samé,
které samo sebe
poznává.

U lidí, kteří došli až sem,
se toto vědomí personifikuje jako osvícená bytost.
Každá kultura má svoje osvícené bytosti, které uctívá.
Jejich učení, které většinou představuje návod jak zažít Boha,
se stalo základem pro různá náboženství.
Jakékoliv vytváření představ o Bohu a spojování těchto představ s osvícenou bytostí,
může však vést k názoru,
že existuje řada Bohů podle kulturních tradic.
Je pochopitelné, že se různé kulturní tradice liší.
Tím se také samozřejmě liší náboženství, která v těchto kulturách vznikala.
To však není na závadu, ale spíše naopak.
Svědčí to o pozoruhodné pestrosti cest k Bohu,
které po světě vznikaly a vznikají.
Pamatuj si, že každé náboženství Tě může něčím obohatit.
Záleží jen na naší povaze, na našich karmických dispozicích,
které náboženství Tě osloví.
Třeba bude z opačné strany zeměkoule
a nesmíš to brát jako prohřešek proti naší tradici.
Prostudujeme-li náboženství, zjistíme,
že obsahují některé stejné atributy :

touhu po lásce, dobru, štěstí a po odstranění utrpení.

Jak tedy můžeš poznat
Boha?
Jak ho můžeš najít, když o něm vlastně nic nevíš?
Existuje něco,
co je nezávislé na kulturních tradicích,
co snadno objevíš,
co bude pevným základem pro život
a průvodcem na Tvé cestě k Bohu,
kromě víry?
Je vůbec něco takového,
co by nás mohlo všechny
na Této cestě
spojovat ?

Ano.
Je to naše vnitřní ticho.

Toto ticho můžeš vyciťovat v pozadí svých myšlenek
a za jakýmikoliv mentálními obrazy,
které mysl vytváří na základě smyslových podnětů.
Najdeš ho tam i na té nejhlučnější ulici.
Časem zjistíš,
že v tomto tichu vznikají všechny zvuky a také v něm beze stopy mizí,
jako vlny na moři.
Je to stejné ticho, jako bylo ticho Buddhovo, Ježíšovo, Maharišiho a dalších světců.
Je věčné a naprosto bez etnického či jiného kulturního zabarvení.
Ponoříš-li se pozorností do tohoto vnitřního ticha,
zažíváš čirý zážitek existence bez jakýchkoliv přívlastků.
Zažíváš štěstí, blaženost a nekonečný mír.
Tvoje vnitřní ticho přejde v ticho univerzální,
až se v něm jako osobnost
ztratíš.

Jak ho objevíš
a jak můžeš do něj vstoupit ?
Existuje mnoho způsobů a na další přijdeš určitě sama.
Najdi si klidné místo.
Dopřej si zprvu i vnějšího ticho.
Ticho si uvědomíš nejlépe, když se nebudeš pohybovat.
Chceš-li, přivři oči
a pozoruj bez hodnocení a komentářů obsah své mysli.
Pak si uvědom její pozadí.
Je jako plátno, na které je vše promítáno.
Je tiché a prosté pohybu.
Obsah mysli Ti po chvíli zmizí,
jinak se opět objeví.
Zde svojí pozornost
s naprostou odevzdaností,
pokorou a láskou,
ponechej.

V přírodě existují zvláštní místa,
kde se toto ticho výrazně projevuje.
Říká se jim - genius loci.
Když na takové místo přijdeš, Tvé myšlenky samy utichnou.
Najdeš je například v kostelech a chrámech,
kam lidé chodili mnoho let v modlitbách myslet pozitivně.
Navštívíš-li někdy Mariánské Lázně zajdi do kostela Na nebevzetí panny Marie.
Je to obzvláště silné místo.

Najdeš je i v přírodě,
snad jako důsledek geologických podloží a pramenů.
Vezmeš-li si mapu, poznáš je podle místních názvů - Návrší panny Marie, Boží muka aj.
Jsou to místa, kde lidé měli podobné zkušenosti jako budeš mít Ty.
Sama si můžeš takové místo v přírodě najít,
nebo si je dokonce vytvořit pravidelnou meditací.
Jedno takové pěkné místo jsem našel docela nedávno
v Šemanovickém dolu,
nedaleko Jestřebice na Kokořínsku.

Další způsob jak vstoupit do ticha
je sledovat libovolný zvuk až k jeho zániku.
Můžeš k tomu použít například zvuk zvonu, tibetské mísy, zvuk padající vody, zpěv
nebo zvuk nějakého hudebního nástroje.
Sleduj pečlivě vybraný zvuk až úplně zmizí
a tam také pozorností zůstaň.

Vnitřní ticho si dobře uvědomíš,
když se zadíváš do očí lidí.
Nejdříve pocítíš jejich emoce – radost, smutek, lásku, lhostejnost, lítost i bolest,
ale v pozadí těchto emocí po chvíli jasně zaregistruješ hlubinu,
kde je ticho a mír.

V očích světců je toto ticho patrné ihned.
Můžeš k tomu použít i jejich fotografii.

Stejné ticho nacházím,
i ve Tvých očích.
Dívají se na mě z fotografie,
kterou s sebou nosím.
Je už hodně pomačkaná,
ale stále jsou na ní dobře patrné
Tvoje oči,
neskutečně krásné
a neskutečně
hluboké.

Uvidíš,
sama najdeš mnoho takových bran do ticha.
Časem budeš toto ticho vyciťovat ve všem,
protože tvoří základ
našeho světa.

To je to místo,
kde se všichni jednou setkáme
na cestě k Bohu.

Pro svůj další duchovní postup je důležité,
abys část své pozornosti obrátila trvale do tohoto ticha.
Vše, co tvoří náš svět,
ať jsou to věci, rostliny, zvířata, lidé,
se ti budou jevit jako vlny na oceánu,
jehož hlubinu budeš už jasně vnímat,
protože v ní budeš zakotvena.
Jednou Tvoje vnitřní ticho samovolně přejde do ticha univerzálního,
a Ty se v něm rozpustíš.
Pak přijde zážitek Jednoty, Boha.
V tu chvíli si uvědomíš,
že jsi byla vždy tímto oceánem
i jeho vlnami.

Je léto,
přesně takové jaké má být.
Léto plné Slunce, koupání a modré oblohy.
Léto nádherných svítání, ranních mlh a chladivé rosy.
Léto plné hřibů, třešní a malin.
Léto kouzelných večerů
a nocí plných hvězd.
Je léto,
další vlna života spěje pomalu
ke svému vrcholu.

Líbám Tě lásko, přeji Ti dobrou noc a ty nekrásnější sny.