Monology - Dvacáté čtvrté zrcadlení
Jaromír Nemastil

Stále ještě přicházím

Jsem oblohou,
co barví namodro hladinu rybníka.
Jsem také Sluncem,
které pozlacuje jeho břehy.
Jsem křikem žluvy,
co rozbíjí nemilosrdně ticho lesa.
Jsem také větrem,
který tančí s loňským listím mezi stromy.
Jsem jarním deštěm,
co smývá naše stopy z lesní cesty,
jsem ale také kánětem,
které krouží nad korunami borovic.
Nemohu nikdy odejít,
protože stále ještě přicházím.

Pokud nic neočekáváš,
je Tvá láska bezedná,
ať ji rozdáš kolik chceš,
neubývá.

*

I když vidíš v zrcadle mnoho obrazů,
zůstává vždy prázdné.

*

Neulpívej na žádné vlně.
Ať je to osoba, věc, pocit, vzpomínka nebo touha,
i kdyby byly sebekrásnější,
nech je přijít a nech i odejít.
Neboj se jejich ztráty.
Jedině tak projdeš bez úhony
každým údolím
štěstí nebo zrady.

*

V každé životní situaci máme možnost volby.
Podat ležícímu pomocnou ruku,
nebo ho překročit.

Nejkrásnější cesta k Bohu je
"Cesta lásky k lidem".
Proč ?
Protože za sebou necháváme
spoustu otevřených srdcí.

*

Buď prázdnou myslí,
která byla před tím,
než vznikla Tvá touha.
Pak jakékoliv Tvé jednání bude právě takové,
jaké má být.

*

Závratnost.
Oheň i led.
Něžnost i neústupnost.
Touha i věrnost.
Láska i strach.
Bezednost.
Hlubina Tvých očí.

Pozoruj pečlivě svou mysl
a na kus papíru si zaznamenávej svá přání.
U každého si piš počet jeho výskytů během dne.
Snaž se na tyto přání nereagovat,
jenom je pozoruj.
Cílem je si uvědomit své závislosti,
jejich intenzitu a
dostat se mimo ně.
Jedině tak přání odpadnou a zmizí.
S každým nádechem se rodíš
a s každým výdechem umíráš.
Mezi výdechem a nádechem neexistuješ,
je tu jenom prázdno,
živé prázdno,
ve kterém se objeví vlna,
impuls k Tvému dalšímu zrození.
Žij proto od okamžiku k okamžiku,
bez vzpomínek,
bez přání,
bez jakýchkoliv podmínek,
a bez očekávání.
Ber život takový,
jaký přichází.

V povaze jedince můžeš najít mnoho rysů,
které se dají vysledovat i v jeho minulých životech.
Nikdy ale nemůžeš říci,
že před Tebou stojí přesně ten člověk,
kterého jsi znala v minulém životě.
Naše existence připomíná hořící svíci.
Je to stejná svíce,
která hořela na začátku noci
a přece to již není ona.

*

Jak bude mizet Tvé ulpívání,
začne se měnit i Tvůj prožitek partnerské lásky.
Budeš sice postrádat silné pocity
jako je závratné štěstí nebo naopak hluboká lítost,
ale Tvoje zážitky se nekonečně zjemní
a získají na kvalitě.
Nebude tu již žádná Tvoje touha
kohokoliv vlastnit,
nebo něco očekávat.
Zůstane tu jen nikdy nekončící
soucitné dávání.


Šance

Pláč otevírá
naše kamenná srdce,
jejichž hlubina se pak zrcadlí
v našich očích zalitých slzami.
Všechny touhy, masky a přetvářky
jsou nemilosrdně drceny v prach,
abychom alespoň na chvíli
- s myšlenkami na druhé -
tu stáli nevinní a nazí,
tak jako tenkrát,
na Počátku.

*

Každá naše šance
končí
s návratem k myšlenkám
" já a moje."

*

Smrt není konec,
ale pouhé zastavení.
Je to návrat hledajícího,
zpět domů - do Zdroje.


Meditace

Odejdi do jarní přírody.
Jdi jen tak sama, bez cíle.
O ničem nepřemýšlej,
a jenom vše tiše pozoruj.
Oblohu se stále se měnícími oblaky,
které jsou stejně proměnlivé jako Tvoje mysl.
Svěží zelené louky poseté zářícími květy
i nehybnou hladinu jezer.
Poslouchej zpěv ptáků
i zvuk peřejí na potocích a řekách.
Uvědom si jemné vlny svého dechu
i vůni rozkvetlých stromů,
kterou po kraji roznáší jarní vítr.
Dotýkej se dlaněmi kůry stromů,
jdi bosa a vnímej chlad ranní rosy
i teplo Sluncem rozpálených kamenů.
Jdi a pozoruj,
jako kdybys to vše viděla poprvé.
Nepojmenovávej,
nic neočekávej a nehodnoť.
Také Ty jsi součástí
té Krásy kolem
a proto jenom
buď.