Monology - Dvacáté deváté zrcadlení
Jaromír Nemastil

Otisky

Události zanechávají otisk na místech,
kde se staly
a nemusí to být jen evokace Tvých vzpomínek,
když tyto místa opět navštívíš.
Autobus se zakusuje
do posledních zatáček horské silnice,
Kolem jsou rozkvetlé horské louky
a smrkový les je plný zeleného kapradí.
Vystupuji, jsem konečně na místě a
z reproduktorů zní
opět Stingova "Fields of Gold".

*

Když jsem se dotkl Lásky,
která byla bez motivu,
byl jsem přesvědčen, že jsem potkal Boha,
ale Bůh byl kupodivu
ještě dál,
za ní,
v tichu a prázdnu,
i když byl vlastně vším.

*

Láska není destruktivní silou.
Naopak je to tvůrčí síla,
která vytváří vesmíry.
Problém může nastat jedině tehdy,
když do ní vstoupí naše ego.


*

Existuje jen jediná
cesta z Beznaděje - cesta k Pokoře


*

Štěstí

v partnerském vztahu nezávisí
ani tak na splnění našich přání,
jako na vzájemném otevření srdcí
v důvěře, lásce a soucitu.

O samotě a osamocení

Samota
je konstruktivní stav,
ve kterém odkládáme všechny naše opory a ochrany,
ve kterém máme odvahu být sami se sebou
a naplno bez obav vnímat to,
co přináší Přítomný okamžik.
Naproti tomu
osamocení
je destruktivní stav,
ve kterém tvrdošijně ulpíváme
na naší nenaplněné touze
být s někým konkrétním

Kdybych byl malířem

Kdybych byl malířem,
nakreslil bych Tvůj portrét,
do bílých mraků,
na té nejvyšší hoře,
barvami duhy,
rozpuštěnými v kapkách ranní rosy.
Jen jedním tahem
a po paměti
kreslil bych
Tvé oči, řasy, obočí,
nos a něžnou křivku úst
a pak vodopády Tvých krásných vlasů,
jak ve vlnách padají,
tam dolů,
hluboko,
do údolí.
Jednou má lásko
nakreslím Tvůj portrét,
až budu malířem.

(1.8. 2001, 16:30, na Luční hoře)


Naslouchání vodopádu

Až budeš na horách,
zajdi si k nějakému vodopádu.
Posaď se k němu,
zavři oči
a zaposlouchej se do zvuků padající vody.
Uslyšíš celou škálu tónů,
od těch silných hlubokých a dunivých
až po ty jemné vysoké křišťálově zvonivé.
Čím déle je budeš poslouchat,
tím více tónů objevíš.
Zároveň budeš padající vodu
vnímat jako akord, souzvuk tónů,
jako velký orchestr malých kapek vody,
ve kterém má každá kapka
své nezastupitelné místo.
Pak si vytvoř představu,
že voda protéká Tebou
od hlavy až k patě,
že z Tvého těla odnáší vše špatné
a naplňuje ho čistou průzračnou energií,
která má svůj původ ve Slunci.
Tvoje tělo i mysl se pročistí
a Ty se staneš podivuhodně
citlivou a vnímou.
Prociťuj vnitřní čistotu,
kterou začne prostupovat
něha a jemná blaženost
mající původ v čisté existenci
bez přívlastků,
v pouhém
božském
JSEM

Vyrovnání

Podzimní les
strakatý od spadlého listí,
ticho a mlha,
kterou jen ztěží
rozhání polední Slunce
a lesní cesta s jezdcem na bílém koni,
jakoby lásko přijel ze Tvého snu.
Stojím a moje slzy rozpouští
poslední zbytky mého „JÁ CHCI“.
To vše ve zlomku vteřiny mizí ve mně
a já mizím ve všem.
Je tu Prázdno,
ale i všechno, co může vzniknout.
Jsem Láskou nebo někde za Láskou ?
Nevím.
Nenacházím se
a přesto JSEM.

( 8.10. 2001, 11:47, na lesní cestě v Xaverovském háji )


Zpěvák

Je podvečer.
Tichým hlasem varhan svatojakubského kostela
proniká zvuk zvonu a
nad dvorem Ungeltu
se na růžovém nebi tyčí věže Týnského chrámu.
Kráčím Týnskou uličkou,
kterou se nese píseň o lásce.
Krásný hlas zpěváka,
melodický zvuk kytary,
a čepice s drobnými na kamenné dlažbě.
Znám ho.
Pohledem se zdravíme.
Dohraje a odcházíme spolu,
on s kytarou v ruce a já s otázkou na rtech.
Mluví o Světle, které svítí pro všechny,
mluví o chrámu uprostřed pouště, který zmizel,
mluví o stáří a naplnění,
mluví o žácích a růžovém sadu pod chatou,
mluví o vahách, které musíme mít v srdci
abychom neublížili těm, které milujeme,
a mluví o Velkém mystériu,
o lásce.
Ptá se na mou Cestu a já odpovídám.
Sám začne mluvit o očích,
které otevřely moje srdce
a moje otázka se najednou stává naprosto zbytečná.
"Nesmíš je ztratit", říká,
usmívá se,
podává mi ruku
a mizí s kytarou v davu lidí.

( 8.10. 2001, 18:15, Týnská ulička a Dlouhá ulice


na Starém Městě)

( do 21.10. 2001, zapsáno v noci z 20. - 21.10. 2001, při desce "The Healing - A Trip to Infinity" )