Jste zde

Filozofie
>>
Monology

Monology - O příležitostech
Jaromír Nemastil

Je pozdní noc.
Za pár hodin začne svítat.
Asi ještě spíš, ale dost možná,
že se teprve vracíš domů
a někde čekáš prokřehlá na první ranní autobus.
Zatím je ještě tma,
ale již brzy se ozve zpěv ptáků.
Slunce pak obarví oblohu do fantastických barev
a svou zlatooranžovou září
pozlatí celý kraj.
Zrodí se nový den.
Den plný nových příležitostí,
kdy můžeme uspět, ale také prohrát.
Den, kdy můžeme
mnohým lidem pomoci,
ale také jim
ublížit.
A právě myšlenka na životní příležitosti
mě přivedla k tématu
dnešního nočního monologu.

Má drahá,
život nám každý den dává příležitosti k duchovnímu růstu tím,
že nám posílá situace, které máme vyřešit.
Bohužel, místo abychom je řešili,
často se vymlouváme na okolnosti,
které nám v tom brání.
Utíkáme od přímé odpovědnosti
a příčiny našich problémů hledáme mimo nás.
Když se objeví pracovní problém, hledáme důvody v zaměstnání
a raději dáváme výpověď.
Při konfliktu v manželství hledáme vinu v partnerovi
a východisko vidíme pouze v rozvodu.
Naše nedorozumnění s dětmi řešíme tím, že jim pořídíme vychovatelku.
Co můžeme, odkládáme na pozdější dobu
a jsme hrdi na to,
jak jsme nad problémem vyzráli.
Bohužel se mýlíme.
Situaci,
která nás potkala,
musíme zvládnout my sami,
nikdo jiný to za nás neudělá.
Řešení není někde jinde.
Nenajdeme ho v minulosti
ani v budoucnosti,
ale jen
Tady a Teď.

Situace existuje v Přítomnosti
a jedině v Přítomnosti existuje i její řešení.
Poznat tuto situaci a všechny její souvislosti,
poznat naše možnosti a naše sklony,
které si neseme z minulosti,
je úloha nadmíru těžká,
ale jinudy cesta nevede.
Právě meditace,
cvičení bdělé pozornosti používané i během dne
Ti může pomoci uvidět věci a události takové jaké jsou
a zvládnout je tak,
jak je potřeba.
V životě platí to samé jako ve škole.
Pokud nějakou úlohu zvládneš,
už ji nedostaneš.
Pokud ji ale nezvládněš,
přichází k Tobě v různých obměnách znovu a znovu,
dokud ji bezezbytku nevyřešíš.
Tak proto neutíkej
a buď dobrým žákem a hercem.

Náš vývoj
je cestou poznávání života
takového jaký skutečně je.
Je cestou probuzení
naší lásky a soucitu ke všemu a ke všem.
Je cestou
našeho probuzení
do Jednoty všeho stvořeného.

Na této cestě zažijeme mnoho úspěchů i zklamání.
Kráčíme po ní kupředu,
někdy přešlapujeme na místě
ale mnohdy se po ní vracíme i zpět.
Ale jenom tato
naše cesta
nás jednou dovede k Pravdě
o světě i o nás samých.
Máme ještě hodně před sebou,
ale dost možná,
že již zítra někde na cestě do práce,
při procházce po Karlově mostě,
nebo někde v přírodě,
se Ti Jednota na chvíli otevře
a Ty
" vstoupíš do proudu ".

Pak už na ní,
má drahá,
nikdy nezapomeneš
a vždy a za jakékoliv situace
budeš nacházet směr své cesty.
Važ si proto všech příležitostí,
které Ti život naděluje - ať jsou jakékoliv,
které mohou z Tebe udělat člověka
laskavějšího, láskyplnějšího, dobrotivějšího a soucitnějšího.
Člověka,
který bude oporou i vzorem pro všechny ostatní,
kteří ho potkají.

Dnes bych Ti chtěl povědět o jedné takové příležitosti,
kterou jsem měl před mnoha lety,
ale kterou jsem tehdy nevyužil.

Vzpomínám si dobře na ten letní večer,
když jsem se vracel domů z práce.
Byla překrásná teplá noc plná hvězd.
Pozoroval jsem při chůzi nad hlavou souhvězdí
Velkého vozu, Orionu a Kassiopei.
Kolem svítily pouliční lucerny
a svou září konkurovaly svitu Měsíce, který byl tenkrát v úplňku.
V celé ulici jsem byl jen já sám.
Kousek od našeho domu jsem zažil zvláštní pocit.
Bylo mi, jako kdybych se přiblížil k nějaké propasti.
Tušil jsem před sebou její okraj,
za kterým bylo něco nekonečně hlubokého a nehybného.
Nejvíce mě však překvapilo,
že ač to bylo prázdné,
bylo to živé a
nesmírně
laskavé.

S údivem jsem se zastavil.
Očima jsem nic neviděl.
Byla tu jen obyčejná ulice plná zaparkovaných aut,
obarvená žlutým světlem pouličních luceren.
Neviditelná propast mě silně přitahovala,
jakoby říkala,
" Neboj se a vejdi ".
Nerozuměl jsem, co to znamená,
ale věděl jsem, že pokud udělám krok,
tak se v ní beze zbytku ztratím.
Nešlo však o skutečný krok,
jako spíše o odevzdání své vůle.
Komu?
To jsem netušil.

" Buď vůle Tvá, ne moje, ale Tvá. "

Tak nějak jsem to měl tehdy říci.
Připadal jsem si jako řeka,
která se přiblížila k moři, ve kterém má za chvíli zmizet.
V tu chvíli se mě zmocnil strach.
Úplně obyčejný lidský strach ze zániku.
Stačilo jen souhlasit
a stal jsem se
tím živým nekonečným prázdnem,
které se mi otevřelo uprostřed naší ulice.
Nic jsem tehdy neudělal,
jen jsem tam stál, vystrašený, překvapený a mlčel.
Potom vše zmizelo.
Zbyla tu jen obyčejná večerní ulice.
Muselo uplynout ještě mnoho let
než jsem to opět zažil.
Bylo to za podobné krásné teplé letní noci
pod oblohou s daleko více hvězdami,
protože jsem byl na horách.
Tehdy jsem ten poslední krok udělal.
Snad proto,
že jsem Tě měl blízko sebe.

To co následovalo,
byla doslova exploze všeho,
čím jsem kdy byl.
Vše bylo ve zlomku vteřiny rozmetáno.
Pocit těla, myšlenky, mé vzpomínky a touhy,
absolutně nic z toho nezůstalo,
rozplynulo se.
Kupodivu to však nebyl Zánik, Nebytí, to ne,

ale byl to Život sám,
který se projevil sám sobě v té nejryzejší podobě
a ve své nekonečné vesmírné celistvosti.

Stále jsem seděl
na zapomenuté lavičce u lesa,
ale existoval jsem nyní jako
integrální součást všeho Stvořeného.
Nebylo možné sebe z této Jednoty vyjmout,
protože jsem existoval
současně s Ní a jen díky Ní.
Nebylo možné sebe z této Jednoty vyjmout,
protože jsem byl touto Jednotou.
Byl jsem vším a zároveň vše bylo ve mně.
V každém Tvém pramínku vlasů, které se Ti rozběhly po tváři,
ve Tvé dlani i v každé Tvé slze
byl obsažen celý nekonečný Vesmír.
Tento nepopsatelný zážitek Jednoty trval pouze krátký okamžik,
Vteřinu, několik vteřin, minutu - nevím.
Zmizel, protože se objevilo jedno moje přání,
které jsem chtěl naplnit.

Od té doby žážitky Jednoty občas přicházejí,
ale už vím,
že jsem to já,
který ji svým postojem opouští.
Přitom stačí tak málo :

Odevzdáme-li svou vůli,
své "já" na které jsme tak neskonale hrdi,
jsme zajedno s Celkem.

Kdyby jsi tu byla,
asi by ses mě zeptala:
"Jak může člověk žít bez své svobodné vůle ?"
Obyčejně jsme přesvědčeni, že vše co děláme, konáme jen z naší vůle.
Domníváme se,
že když odložíme vůli, staneme se slabou a bezbranou loutkou.

Omyl.
Odložíme-li svou vůli,
která si všímá jen sobeckých cílů a přehlíží zájmy Celku,
zažijeme čím ve skutečnosti jsme.
Naše činnost,
která vychází s citlivého a pozorného nesobeckého jednání,
která směřuje ku prospěchu Celku,
bude vždy harmonická a taková,
jaká má být.
Teď bys mi určitě řekla,
"Ale co mám dělat,
když tento pocit Jednoty ještě neznám?
Mám pro Tebe jedno veliké kouzlo.

Hraj to !

Hraj to,
že jsi vším, co existuje.
Celou planetou i celým Vesmírem.
Mysli si například,
že lesy a horské louky jsou Tvými vlasy,
voda v řekách Tvou krví,
jezera Tvou tváří,
všechna srdce Tvým srdcem,
každá dlaň Tvou dlaní,
každá bolest Tvou bolestí,
každý smích Tvým smíchem,
každý pláč Tvým pláčem
každé zrození Tvým zrozením,
a každé úmrtí, ať je i Tvou smrtí.
Pokud to dobře zahraješ,
zbytečně nepokácíš jediný strom,
neponičíš ani jednu rozkvetlou horskou louku,
neotrávíš jedinou řeku ani jezero,
neublížíš jedinému živému tvoru činem, slovem ani myšlenkou,
pokud bude potřeba, podáš každému svou pomocnou ruku,
každému trpícímu se budeš snažit pomoci od jeho utrpení,
s každým, kdo se bude radovat, se budeš smát
a s každým, kdo bude nešťastný, budeš hluboce soucítit.
Budeš se radovat z každého nového zrození,
budeš šťastná z každého naplněného života
a budeš držet za ruku každého,
kdo bude umírat.

Řekni mi lásko,
kde zbývá místo na nějaké Tvoje "já" ?
Zmizelo - není ho třeba !

A potom dojde k zázraku.
Jednota, kterou jsi tak perfektně hrála, se najednou objeví sama.
Dojde k Tvému Probuzení :
Malá vlna poznala,
že je odjakživa oceánem.
Je pozdní noc.
Za pár hodin začne svítat.
Asi ještě spíš, ale dost možná,
že se teprve vracíš domů
a někde čekáš prokřehlá na první ranní autobus.
Zatím je ještě tma,
ale již brzy se ozve zpěv ptáků.
Slunce pak obarví oblohu do fantastických barev
a svou zlatooranžovou září
pozlatí celý kraj.
Zrodí se nový den.
Den plný nových příležitostí,
kdy můžemeuspět, ale také prohrát.
Den, kdy můžeme
mnohým lidem pomoci,
ale také jim
ublížit.

Líbám Tě lásko a přeji Ti dobrou a klidnou noc.