Monology - O procházce večerní Prahou 6. noční monolog
Jaromír Nemastil

Motto: "Dosáhnuv jednou stavu absolutní prázdnoty, buď dokonale tichý. Toto ticho je cesta domů, k Prvnímu, k Počátku."
Lao-c´

Ani bys nevěřila,
jak je to zvláštní,
zažít vnitřní prázdnotu všech věcí a bytostí.

Kráčím večerní zimní Prahou.
Jdu Královskou cestou,
po které jsem šel už mnohokrát.
Ač je kolem čilý ruch,
má pozornost se sama od sebe
pomalu s každým krokem obrací do nitra.
Zůstává však zároveň i trochu obrácena ven.
Je to podivné,
ale v jediném okamžiku se mé
věkem vytvářené a doposud neotřesitelné
jistoty hroutí.

Lásko má,
naprosto jasně vnímám,
že lidé, které potkávám,
auta, staré domy,
astrologická Staroměstská věž se svou
energetizující korunou,
dvě řady rozsvícených luceren
a mlčenlivé sochy na Karlově mostě,
něžná hudba citery,
ve tmě zahalený Petřín se svou zářící rozhlednou,
schoulení milenci,
nádherně osvětlené Hradčany,
světla domů, lodí i hvězd zrcadlící se ve Vltavě,
vemlouvavá serenáda houslí,
něžný zpěv nevidomé zpěvačky,
i malíř čertů patřící nerozlučně k tomuto mostu,
zlatavě osvětlená Nerudovka
a nakonec - zářící město pode mnou,
jsou vytvářeny z
absolutně nehybného
avšak živého Ticha.

Poznávám,
že toto Ticho
je v našem světě jediné reálné
a tvoří věčnou vnitřní podstatu
všech věcí a bytostí.

Víš, je to jako když se díváš na film
a uvědomíš si plátno.
Tím zároveň prokoukneš iluzi filmu,
kterou si doposud zažívala.
To Ti však nebrání dál sledovat Tvůj film.
Jenom si nyní uvědomuješ význam plátna.

Mé myšlenky zmizely bůhví kam.
Není tu jakékoli myšlení,
ani vůle po něm,
jakoby tu nebyl nikdo,
kdo by mohl nebo chtěl na něco myslet.

Je jen průzračné a jemně blažené Ticho,
které někde na svém povrchu
vytváří Tebe,
s věčně rozčepýřenými vlasy,
mě
a tento náš kouzelný svět.

Líbám Tě a přeji Ti dobrou a klidnou noc.