Monology - Osmé zrcadlení
Jaromír Nemastil

Poznání Pravdy není dosahováním Pravdy.
Jakákoliv činnost k Pravdě směřující,
z počátku velmi potřebná,
je nakonec překážkou,
která Ti ji zabrání poznat.

Boj s egem je jeví jako cesta za Pravdou.
Pravda sama je však poznávána v jediném okamžiku.

Řada technik, které vymysleli moudří lidé během věků,
Ti pomůže zvládnout divokou mysl,
a případně zlepšit Tvůj zdravotní stav.
Nakonec ale musíš odložit
všechny tyto berličky a hlavně všechny své touhy.
Nejzajímavější je,
že musíš odložit i touhu po Pravdě,
jinak se s ní mineš.

Pravdě musíš být otevřená
s dětským srdcem,
nevinná a trpělivá,
schopná ji vždy přijmout
a musíš čekat.
Pamatuj si, že ČEKAT - to je to kouzelné slovo.
Čekání je stav otevřené mysli,
bez vůle a tudíž i bez ega.

Vzpomínka i na malý zážitek Jednoty,
někdy Jednotu znovu navozuje.

Dívej se na svět jako
na boží Jednotu a hlavně nerozlišuj.
Využij i svou představivost.
Pak se Ti může stát,
že Ti Jednota naráz otevře srdce
a Tvé slzy vyplaví poslední zbytky ega.

Nechej spát minulost,
budoucnost se sama o sebe postará.
Žij pouze přítomností.

Nemoc je dopravní prostředek,
který nás může zavést k nám samým.
Musíme ale nemoc přijmout a nasednout.
Když to nedokážeme a bráníme se,
je nemoc pouze utrpením

Všechen sníh zmizel,
stěží najdeš jeho malé špinavé ostrůvky.
Slunce na tyrkysové obloze
si hraje na jaro.
Probuzená moucha zběsile naráží do okna.
Rudá barva západu Slunce
se zrcadlí v záplavě loňských šípků.
Pak přichází krásná jasná noc,
kterou opět září rytíř Orion.
Vzpomínáš?
Věčnost zápolí s pomíjivostí.

Moje vzpomínky jsou pouze vlny
na hladině věčného a živého Ticha,
tak jako vždycky byly, jsou a budou.

Zavřu-li oči,
cítím vůni Tvých vlasů.
Nic mi nebrání,
abych Tě potají do vlasů nepolíbil.
Co je to vlastně iluze a co je to skutečnost?
Skutečnost je iluze,
které věříme. Nic víc.

Osvícení je radikální operace naší mysli.
Nepoddajné ego je nahrazeno
jakýmsi stínovým projevem zdánlivé osobnosti.
Je tu hluboké a přímé zažívání reality,
bez myšlení.

Jsou stovky rolí,
které během našeho života hrajeme.
Jsme plni vzpomínek
a plni očekávání do budoucnosti.
Myslíme si,
že toto vše je naše já - naše ego.
Jsme děti, milenci, rodiče, učitelé i absolutní nuly.
Získáváme nové role a radujeme se z nich.
Ztrácíme role a propadáme depresím.
V našem životě nám však chybí
neměnná jistota,
pevný bod,
který je přitom stále na dosah.
Za celý svůj život nejsme schopni
odpovědět na základní a triviální otázku života:
"Kdo jsem já?"
Přitom odpověď je nám tak blízko,
že už nic blíže být nemůže!

Ještě jeden krok
a definitivně mizí mé myšlenky a city.
Mé tělo se již dávno rozpustilo
v hlubokém a nezměrném Tichu,
které je naprosto bez pohybu
i bez jakékoli touhy po pohybu.
Je statické,
ale přitom nesmírně živé
a jemně blažené.
Je absolutně prázdné
a přeci cítím,
že obsahuje skrytě vše.
Jsem uprostřed toho Ticha,
ale také jsem také celým tím Tichem.
Není rozdílu mezi mnou a jím.
Vše je takové, jaké má být.
Celý Vesmír se chvěje
na hladině tohoto věčného a živého Ticha.

Pokud se nedostaneš nad své role,
a budeš se s nimi dále ztotožňovat,
nemůžeš zažít Pravdu.

Paradoxy otřásly mým světem,
a naprosto popřely jakoukoli logiku.
Myšlení se často stávalo překážkou
v prožívání přítomnosti.
Každý nový okamžik
jakoby popíral předešlý.
Zoufalost, která z toho vyvěrala
pomalu a snad i definitivně rozmělňovala mé ego.
Na základě minulosti jsem dělal
bolestivé závěry a znásilňoval přítomnost.
Budoucnost jsem vytvářel svými touhami a očekáváním,
ale skutečnost byla absolutně jiná.
Vše mě nutilo žít v přítomnosti.
Jedině život v přítomnosti umožňoval žít nejméně bolestně.

Přátelství
je trvale podaná ruka,
o kterou se můžeš kdykoli
bez požádání a vysvětlování opřít.