Monology - Patnácté zrcadlení
Jaromír Nemastil

Protiklady mizí,
zmizí-li Tvoje mysl.
Skutečnost je potom bezprostředně zažívána
neposkvrněným, neulpívajícím vědomím,
kterým jsi Ty sama.

Odložit jméno a tvar věcí znamená
překročit smyslové vnímání.
Pak je zažívána pravá podstata všech věcí.

Olše se zrcadlí v řece,
zrovna tak,
jako se řeka zrcadlí v olších.

Poslední dvojice protikladů,
které zmizí při Osvícení je
bytí a vědomí.

Skutečnost se může projevit,
pokud zmizí "já a moje".

Rozkvetlé květy jsou boží mandaly.
Zadívej se na ně.
Cítíš jak Tě vtahují do svého středu ?
Uprostřed květu nakonec v jediném okamžiku
zmizí celá Tvá pozornost
i Tvé vzdorující já.

Nehledej Pravdu.
Umožni ať Pravda najde Tebe.
Nakonec musíš ale i tuto snahu odložit.

Nikdy bych nevěřil,
že záplava lásky může způsobit takovou bolest.
I když jsem dlouho hledal,
našel jsem jen jediný lék -
soucítění se všemi a se vším.

Říkáme, že v našem životě rozhodují priority,
přitom se jedná pouze o další výtvor naší mysli.
Ve skutečnosti žádné priority neexistují.
Všechny věci nastávají ve správnou dobu,
která je dána dozráním jejich příčin.
Naše úloha spočívá pouze v tom
být nápomocni k jejich realizaci.
Jedině tehdy nevytváříme karmu,
protože se věci nedějí z našich pohnutek.
V našem životě přijdou chvíle,
kdy je nutné
udělat z našeho hlediska úplně bezvýznamnou věc
nebo věc pro nás nepříjemnou,
jako třeba podat pomocnou ruku našemu úhlavnímu nepříteli.

Vlny dechu,
které mě doposud věrně provázely
pojednou mizí bůhví kam,
stejně jako pocit mého těla.
Já však žiji dál,
ale stal jsem nehybnou hladinou vnitřního Ticha.
Jen občas se z ní vynoří
staré vzpomínky,
obrazy,
ve kterých spatřuji
louku se stádem huculů,
vrcholky hor a Tvoji tvář
s nezapomenutelnou barvou Tvých očí.
Proboha, jak je pro mě stále lákavá.
Nechávám vzpomínku doznít,
i když se mi mnohokrát vrací.
Teprve po dlouhé době se vše zklidní
a hladina Ticha definitivně znehybní.
Je tu jen naprosto nepopsatelný klid, mír a nepohyb.
Někde uprostřed ještě jemně pulsuje pocit
"já - já - já".
Poslední zbytek vůle
obracím na zdroj tohoto pocitu.
V tom okamžiku pocit mizí,
stejně jako klid, mír a nepohyb.
Nevím po jak dlouhé době otevírám oči.
Živé Ticho
které teď nacházím i všude kolem
a jakási mlhavá vzpomínka,
jsou důkazem,
že jsem se alespoň na chvíli dotkl samé podstaty Bytí.

Své zlato Slunce poztrácelo
do žlutých květů pampelišek,
růžové svítání se skrylo
v květech jabloní,
kytičku fialek pro Tebe tisknu lásko v dlani
a čekám, až někde blízko Tvé vlasy zavoní.

Chladivý vítr na mé tváři,
štěkot psa kdesi dole v údolí,
a záplava odstínů zelené
s bílými ostrůvky divokých višní.
Teplo z prohřáté rudé skály
proniká mým tělem stejně
jako pocit všeobjímající boží harmonie.

Nevím, kdo tudy šel,
ale sedmikrásky jako perly
na louce rozsypal
a v trávě u potoka
rozházel zlaté dukáty blatouchů.

Studánka ztracená v šeru lesa
uprostřed starých rozbořených zdí.
Stužka vody ubíhá hbitě mezi zelenými mechy
kamsi dolů do údolí.
Černé tlející listí ve studánce nezkalí její průzračnost,
pokud Ty sama neopatrným pohybem nezvíříš kal.
Pokud ano,
buď nehybná a vnitřně tichá a čekej
až se voda znovu pročistí.
Jen tak budeš mít štěstí
a zahlédneš na dně studánky
temně rudou barvu staré dlažby.
Přesně tak to je,
má lásko,
i s Tvou nepokojnou myslí.

Pamatuj, že i ten nejobyčejnější dar má schopnost
pohltit dárce i obdarovaného.

Pomalá a pozorná chůze po lesní pěšině
Ti může odkrýt krásu
přítomného okamžiku.

Slunce zapadlo za obzor,
poslední paprsky se zrcadlí na dešťové obloze
a zpěv ptáků konečně utichl.
Větve stromů se zastavily ve svém tanci
a vítr tanečník zmizel bůhví kam.
Vše pojednou znehybnělo a zrcadlí se
v průzračném a živém Tichu.

Kouzlo noci
je v příslibu rána,
stejně tak kouzlo loučení
je v příslibu návratu.
Život probíhá ve vlnách.
Bolest a zmatek
může zplodit nenávist,
stejně tak jako nenávist
může zplodit lásku a soucit.

Co máš dělat se smutkem?
Nic.
Hledej tu, která je smutná.
Když ji najdeš,
dám Ti všechny poklady světa.

Zbavit se karmy silou
je stejně naivní
jako se snažit zastavit jednou provždy řeku.

Nesděluj Své niterní zážitky lidem,
kteří o to nestojí,
způsobí Ti to jenom problémy.
Nechej ať světlo z hlubiny Tvé mysli září samo.
Každý si ho nabere tolik,
do jaké míry je schopen
otevřít své srdce.