Monology - Řeka života
Jaromír Nemastil

Zdál se mi sen.
Stál jsem na břehu překrásné řeky.
Měl jsem obrovskou touhu se dostat na druhý břeh.
V řece nebylo mnoho vody, ale měla prudký proud a na mnoha místech divoké peřeje.
Začal jsem se brodit na druhou stranu.
Silný proud mi však podrážel nohy a strhával mě s sebou.
Bojoval jsem s proudem, zalykal se vodou, přidržoval se kamenů,
padal do hlubokých tůní, kde jsem musel plavat.
Vpřed mě však hnala touha dostat se na druhý břeh.
Řeka, která se ze břehu zdála tak krásná,
se ve vztahu k mému nesplněnému přání
stala nenáviděnou a krutou.
Proklínal jsem jí.

Pak, úplně vysílen, jsem svůj boj vzdal
a nechal jsem se unášet jejím proudem.
Napětí zmizelo a zmizela i má nenávist.
P roud byl sice prudký, ale unášel mě kupodivu tak lehce,
že jsem nemusel skoro vůbec plavat.
Proud se mnou nacházel tu nejlepší a nejšetrnější cestu
mezi kameny v peřejích.
Zapomněl jsem na všechna svá přání a celým svým tělem jsem vnímal řeku,
příjemný chlad její vody, chuť její vodní tříště,
hukot stříbrných peřejí,
sílu a zároveň jemnost jejího dravého proudu.
Zapomněl jsem na všechno, co bylo
a vůbec jsem nemyslel na to, co bude za chvíli.
Snažil jsem se jen být pozorný, snad ve strachu, abych se neutopil,
ale také proto, že plynout s proudem bylo tak kouzelné.
Byla to prostě nádherná řeka.

V proudu řeky jsem potkával také další lidi.
Někteří byli unášeni proudem jako já,
ale naprostá většina z nich s proudem bojovala tak, jako kdysi já.
Někdy se stalo, že se ke mně některý člověk přiblížil a chvíli jsme plynuli společně.
Pak jsme se opět vzdálili.
Často se stávalo, že jsem se s některými lidmi setkával i několikrát.
Pokud jsem se přeci jenom pokusil někoho u sebe přidržet déle,
ihned jsem okusil sílu proudu řeky.
Pokud jsem viděl, že někdo v mé blízkosti potřebuje pomoci,
podal jsem mu pomocnou ruku.
Proud řeky mi v tom byl kupodivu vždy nápomocen.
Nevím jak dlouho jsem byl unášen řekou,
ale s minimem námahy jsem procestoval spoustu a spoustu kilometrů řeky.
Pak, ani nevím jak, jsem spočinul na písku druhého břehu řeky.

Pojednou jsem si uvědomil, že vlastně nevím,
zda jsem na prvním nebo druhém břehu řeky,
protože se krajina podél řeky tolikrát změnila.
Na sebe jsem přitom úplně zapomněl.
Ať jsem hledal, jak jsem mohl,
nemohl jsem sebe vůbec najít.
Bylo zvláštní, že jsem nemohl najít ani nikoho jiného z lidí, které jsem dříve potkával.
Jediné, co jsem našel a stále hluboce vnímal, byl proud kouzelné řeky.
Byl věčný, neměl začátek a snad ani konec.
V tom okamžiku jsem si uvědomil, že vnímám Řeku života.
Pak v jediném okamžiku jsem pochopil vše.
Ptáš se mi,
co předcházelo mému snu?
Byla to má otázka, s kterou jsem tehdy usínal:
"Jak žít, abych svůj život nejlépe naplnil?"