Monology - sedmnácté zrcadlení
Jaromír Nemastil

I ty největší vlny
od toho největšího kamene
vhozeného do jezera
jednou zmizí beze stopy v jeho nehybné hladině.

Našel jsem Tě v davu lidí,
poté, co jsem v beznaději
vyměnil svou vůli za Jeho.
Snad právě proto.

Tvůj pohled spaluje mé srdce na popel
a přesto z něj vždy malý kousek zbude,
aby tu mohl zůstat ten,
který Ti bude do omrzení nosit kytičky fialek.

Do Tvých dlaní vložím poklad nesmírné ceny:
perly rosy, zlato ze Slunce a stříbro Měsíce.
To vše lásko vyměním
za jediný Tvůj dětský úsměv.

Propastná hlubina Tvého pohledu
a věčný pramínek vlasů běžící po Tvé tváři.
Tvůj úsměv,
lék na všechny mé bolesti.
Obrovský gejzír štěstí.
Pak ticho,
božské průzračné Ticho.
Byl jsem,
ale teď nejsem.
Nikdy jsem nebyl.
Lásko - Nikdy.

Myšlenka sledovaná bez zájmu
zmizí v Tvé mysli stejně beze stopy,
jako mi zmizely mezi prsty Tvé vlasy
při našem posledním loučení.

Proč Ti toto vše říkám a píši
podruhé, podesáté a posté?
Rád bych Ti daroval to,
co díky Tobě cítím a zažívám -
"Život v jeho nejryzejší, božské podobě".
Je to však lásko nesdělitelné
a darovat to nelze.
Mohu Ti jen ukázat prstem na Měsíc,
vzít Tě za ruku
a dovést Tě až k samému okraji.
Ale jen Ty sama
můžeš v jediném okamžiku zmizet
a znovu se narodit
do nového zářivého dne.

Lásko ani nevíš,
jak často se mi vrací sen
o naší procházce nočním lesem.
Znovu ve snu kráčím vedle Tebe
a slova,
stejně jako tehdy,
jsou naprosto zbytečná.
Oba mlčky spočíváme v posvátném noční tichu
a do našich srdcí nepozovaně proudí
požehnání bodhisattvů.
Vzpomínáš,
jak jsem Ti tehdy řekl - "Mlčení je řeč Ticha."?

Sametově zelený lán
se mění ve zlaté řepkové pole,
snad díky kameni mudrců
z hory hledačů,
která podpírá svými věžemi
bronzové nebe.

Zářivě kvetoucí bezy letí krajinou
a nechávají za sebou
krvavé kapky nádherných rudých máků.

Kostelní věž na kopci nad řekou
se marně snaží dotknout nebe
ve snaze najít Boha,
který je všude.

Odraz racka v řece
touží po letícím rackovi tak,
že v okamžiku jeho dosednutí na vodní hladinu
s sním ihned splyne v Jednotě.

Naprosto nehybné káně v letu
za oknem jedoucího vlaku.
Stejný pocit,
jako když se díváš z Ticha.

Žádný člověk není schopen
zavřít své srdce,
které jednou dokořán otevřel.

Očekávání čehokoliv
je jen jiná forma ulpívání.

Vůně rozkvetlého jasmínu
proniká deštivým ránem.
Pod červeným bukem
se před deštěm
zase krčí pestrobarevný bažant
a penízkové listy akátů
marně vzpomínají na své pomíjivé květy,
jejichž chuť ještě teď cítím na jazyku.

Bdělá mysl je taková,
která neví,
nechce vědět,
a jenom Je.


Trojice

Krása, blaženost a láska
jsou tři prubířské kameny na Tvé ulpívání.
Překročit nepopsatelnou krásu,
je krok převelice těžký.

Opustit sladkou blaženost,
která z této krásy vyplývá,
to většina z nás nedokáže vůbec,
ale vzdát se božské lásky
- to je má milá úkol přímo nadlidský.
Pokud však obstojíš,
můžeš navždy vstoupit do nekonečného Ticha Bytí.

Bolest je do jisté míry požehnáním.
Pokud ji přijmeš,
umí Tě udržet v přítomném okamžiku,
a očištit Tvé ego.

Malou bolest rozpustíš smíchem,
ale velkou vyplavíš jen proudem slz.

Čistota duše se zrcadlí v jejích očích
které září jako dvě malá Slunce.
Otevřeš-li srdce,
stane se zázrak:
"Na malou chvíli dvě srdce splynou v Jedno".

Směj se, protancuj a prozpívej celý svůj život,
vždyť smutek, strach, úzkost, lítost a křivdy
jsou jen plody Tvého ulpívání.
Pamatuj, že zatímco se léčíš z křivd
na stráni nad řekou dozrávají jahody.

Je po dešti
a kdesi dole v údolí uhání potok.
Zapadající Slunce zavěšené v koruně starého dubu
rozzářilo vodní kapky na listech
do stovek malých zlatých Sluncí.
Stejně tak se v každém z nás
zrcadlí Bůh.


Kdo jsem já?

Je tu jen chůze po lesní cestě,
stejně jako let ptáka nad korunami stromů.
Jsou tu jen vlny dechu,
stejně jako večerní zpěv ptáků.
Je tu jen tlukot srdce,
stejně jako zlatorudé paprsky Slunce,
které čarují na lesních poloucích.
Je tu jen láska,
stejně jako štěkot psa dole v údolí.
Nic není ničí.
Není tu nikdo,
kdo by co vlastnil.