Monology - Šestnácté zrcadlení
Jaromír Nemastil

Lidskou touhu po Jednotě najdeš
v každém polibku,
v každém objetí,
i v každé myšlence na návrat.

Bezdůvodná touha darovat
rozdávat lásku a soucit
vyzařuje z toho,
kdo se dotkl pravé podstaty tohoto světa.
Ať se brání jak může,
je proti tomuto samovolnému proudu naprosto bezmocný.
Veškerá jeho energie byla přetavena
v původní božskou energii Absolutna,
které se on stal nástrojem.

Srnka v tichém lese
se nezalekne hledajícího
který kráčí,
aniž by ohýbal stébla trávy.

Hvězdy nechodí spát,
to jenom my kvůli Slunci
na hvězdy zapomínáme.

Hledání

Lásko, prošel jsem všechna naše místa,
ale nikde Tě nenalézám.
Hledal jsem marně stopy Tvých bot
v písku na břehu říčky Pančavy.
Nenašel jsem však ani jediný otisk
Tvých mokrých dlaní na kamenech u vodopádu,
ani jedinou z Tvých poztrácených pampelišek
u ohrady huculů na Janově Hoře.
Tvá ozvěna v mém srdci se do nekonečna vrací.
zrovna tak, jako vzpomínka na krásný zvuk
zvonu kostela v Horních Štěpanicích.

Blankytně modrá obloha
se něžně dotýká zlatého řepkového lánu,
zatímco se do něj hladově zakusuje
prašná silnice.

Sedím na kamenu uprostřed Sázavy.
Řeka kolem tančí svůj tanec
v desítkách peřejí,
ozdobených stříbrnou vodní pěnou
a zlatem zrcadlícího se Slunce.
Tvář mi příjemně chladí vodní tříšť,
kterou přináší tichý odpolední vítr.
Na sousedním kamenu si kačer
labužnicky prohřívá své peří.
Sedíme oba na kamenech uprostřed řeky,
neděláme nic,
jen nasloucháme zpěvu řeky.

Tvou píseň Sázavo
si odnáším nejen v kamenu ze Tvé nejdivočejší peřeje,
ale i v každé buňce mého těla,
jako ozvěnu Tvého dravého proudu,
uprostřed kterého
jsem na chvíli na sebe
zapomněl.

Jejich zahrada zprázdněla
i dveře chaty jsou uzamčené.
Na prahu mě vítá stará známá
tříbarevná kočka.
Je přítulná jako obvykle.
Živé, boží Ticho je však stále všude vůkol.
V duchu jim hluboce děkuji,
za to,
že mi k němu kdysi ukázali cestu.
Odcházím, lásko,
a na botách si odnáším prach
z mých, kdysi tak důležitých otázek.

Pokud ještě existuje Tvé ulpívání,
pamatuj, že někde poblíž
se skrývá bolest z možné ztráty.

Branou k oceánu boží Lásky,
může být
krása západu Slunce,
krása rozkvetlé růže,
nebo krása Tvých nádherných hnědých očí.
Kupodivu jí může jí být
i totální beznaděj a zoufalství.
Branou k oceánu boží Lásky,
může být každý okamžik,
při kterém alespoň na chvíli umírá
naše malé,
egoistické já.

Slunce koupající se v mracích,
pode mnou město v ranní mlze
a moje boty mokré od rosy.
Sluneční záře mě nutí zavřít oči ke snění,
zatímco na mou tvář padají
svou omamnou vůní
andělsky bílé
hrozny kvetoucích akátů.

Těsně předtím,
než se ponořím do Ticha za myšlenkami,
například při meditaci, nebo když usínám,
jsem schopen vycítit Tvou přítomnost,
ať jsi lásko kdekoli.
Většinou to jde úplně samo,
někdy se musím chvíli na Tebe naladit,
třeba, že si představím před sebou Tvůj obličej.
Potom, ač je to k neuvěření,
jasně vnímám stavy Tvé mysli,
jako je Tvůj strach, bolest, zmatek nebo radost.
Někdy mě Tvé problémy i probudí.
Nemá to co dělat se vzpomínkami
ani s mými představami.
Je to jen úžasný zážitek
skutečného soucítění.

U osob mi blízkých vidím někdy zářit čakry.
Na základě změny barev
jsem schopen určit a předpovědět
jejich nálady a reakce.

Pokud Ti osud nadělí nějaké takové schopnosti,
které umožňují mnohdy netušené věci,
prosím neulpívej na nich,
používej je vždy nesobecky a pouze pro věci čisté.
Snaž se být důsledně v pozici
nezůčasněného pozorovatele,
jinak budeš trpět několikanásobně více
než kdybys je neměla.
Věř mi.

Pozornost,
kterou zaměříš třeba na tuto sedmikrásku,
vychází z Ticha za myšlenkami,
je tímto Tichem
a pokud budeš pozorná,
zjistíš dokonce v ní i svou identitu - Já jsem.

Snaž se, aby Tvá mysl byla podobna zrcadlu,
které vše, co do něho přichází,
beze změny odráží,
nebo ještě lépe sítí,
kterou vše bez odporu prochází.
Pozornost, která vše jen pozoruje
a je prosta jakéhokoliv uchopování a ulpívání
se stává pak obzvláště pronikavou a poznávající.

Stále častěji během dne
je má pozornost samovolně obracena
do Ticha, hluboko za myšlenky,
mohu však provádět jakoukoli vnější činnost.

Při libovolné činnosti se
zastav a úplně znehybni.
Zjistíš, že se Ti také na chvíli zastavil dech
a Tvé myšlenky zmizely bůhví kam.
Uvědom si Ticho, které Ti z toho vzejde
a zaměř do něj svou pozornost.
Pak pracuj klidně dál,
ale část pozornosti stále věnuj tomuto Tichu.

Lásko má,
být osvícená znamená
trvale se probudit
do Přítomného okamžiku.
Nic víc.

Milan Calábek kdysi řekl:
"Žádná pěst není tak tvrdá, jako někdy bývá srdce."
Bohužel až příliž často se o tom
ve svém životě přesvědčujeme.

Není bezvýznamných lidí.
I ta absolutní nula
má v boží Existenci své místo a úlohu, jinak by nebyl důvod,
aby vůbec existovala.