Monology - Šípkový keř
Jaromír Nemastil

Obyčejná cesta mezi šípkovými keři na kraji lesa.
Cesta i tráva je pokrytá stříbrnou jinovatkou
a s polámanými stébly trav
si pohrává studený vítr.
Slunce probleskuje
mezi těžkými sněhovými mraky.
Stromy jsou holé,
bez listí.


Stojím před šípkovým keřem
pokrytým nádhernými rudými šípky.
Náhle se v mé mysli probudí
vzpomínky na loňské léto
a vůně Tvých vlasů
mi znovu dokořán otevře srdce.

Přichází hluboké ztišení,
tak jako tenkrát,
a mé vědomí klesne do takové hloubky,
že se mysl zastaví.
Nohy ztěžknou, že nemohu jít dál.
Dech se zpomalí, až mám pocit,
že se snad úplně zastavil.
Pak se to stane.


S posledním výdechem se mé vědomí
samovolně rozšíří až do šípkového keře.
Slzy mi vstoupí do očí.
Najednou není rozdílu mezi
mnou a šípkovým keřem.
Jsem on a on je já.
Uvědomuji si,
jak Existence tepe stejně
ve mně i v šípkovém keři.
Je tu pouze hluboký a nepopsatelný zážitek Jednoty.
Za několik okamžiků je po všem.
Zbyla jen vzpomínka
a malá kytička šípků
ve váze na mém stole.