Monology - ulpívání I.
Jaromír Nemastil

Za okny leží tichá letní noc.
Jaro odešlo navždy do našich vzpomínek
i se svojí nekonečnou záplavou
vůní,
květů a barev.
Nastupující léto nám začíná nabízet své první plody.
Lesní palouky se červenají malinami,
zelené listy borůvek ukrývají své modré plody
a košíky houbařů se plní prvními houbami.
Květy jabloní se jakoby mávnutím proutku
proměnily v malé plody
a v naší zahradě dozrávají první meruňky, angrešty a rybíz.
Konečně tu máme léto, období hojnosti.
Těšíme se z počínající úrody,
ale jsme i trochu smutní,
když zjistíme,
že letos naše meruňka nebude mít tolik plodů jako loni.
Jsme nadšení z nového auta,
máme bolest ze ztráty naší velké lásky
a zároveň tak trochu závidíme
kolemjdoucím,
kterým se v očích zrcadlí štěstí.
Žijeme svůj krátký život v radostech i bolestech.
Žijeme svůj život v neustálém
očekávání.

Je dost pozdě
a Ty už zaručeně lásko spíš.
Představa Tvých vlnitých vlasů
ve mně znovu probouzí staré vzpomínky
na doby neskutečně vzdálené,
jejichž podivné zrcadlení
mě čas od času
navštěvuje.

Zase slyším
Tvé drobné krůčky a smích.
Ten nezapomenutelný
dětský smích.
Ať potom zavřu oči nebo je nechám otevřené
vidím
Tvou usměvavou tvář,
dlouhé vlnité vlasy až na ramena,
velké zářivé oči,
kabát se širokým límcem,
velkými kapsami
a hnědé šněrovací boty.
Ulice je plná lidí a povozů,
flašinetář s usmoleným kloboukem v ruce
postává na rohu našeho domu
a důstojníci v parádních uniformách korzují s dámami
v dlouhých šatech kolem nás.

Překrásné muškáty svítí v našich oknech
a vůně maminčina oběda
se jako obvykle šíří po celém domě.
Pak ty naše závody do schodů !
Vždy Tě nechám vyhrát
a sleduji se zalíbením
Tvou tvář
rozzářenou vítězstvím.

Některé mé vzpomínky
jsou naplněné radostí, pohodou a láskou,
jiné vyvolávají pocity strachu, zoufalství a úzkosti.

Lásko,
tak už to v našem životě chodí.
Prožíváme spoustu událostí,
některé jsou pro nás příjemné,
jiné nepříjemné,
další prožíváme neutrálně.
Ty příjemné toužíme zažívat co nejdéle
a když pominou,
přejeme si, aby se znovu a znovu vracely.
Těm nepříjemným se snažíme vyhnout.
Pokud se už taková událost přihodí,
chceme na ni co nejrychleji zapomenout.
Některé utrpení nejsme schopni ovlivnit,
ale většinu utrpení si vytváříme
my sami
v naší mysli.
O tom všem Ti chci dnes v noci povídat.

Dáváme lidem dárky a potajmu si přejeme,
abychom také něco, třeba malého, dostali.
Ne, že bychom vysloveně něco chtěli,
ale jen jako důkaz,
že nejsme lidem nebo někomu určitému lhostejní.
Když se tak nestane,
je tu utrpení.
Máme-li někoho rádi přirozeně očekáváme,
že také on k nám projeví určité city.
Zraňuje nás jeho nezájem,
zvláště pak jeho lhostejnost.
Toužíme po rodině, dětech a pěkném domě
a trpíme, když se nám tato přání neplní.
Lpíme na našich dětech,
chceme aby byly podle našich představ,
byly nám za naší péči vděčné
a trpíme, když takové nejsou.
Když onemocníme naši nemoc a bolest
rezolutně odmítáme jako něco cizího a její odstanění svěřujeme pouze lékaři.
Neustále den co den konfrontujeme
svět našich přání a představ s realitou všedního dne,
která je většinou úplně jiná.
Přejeme si,
aby příjemné trvalo stále a nepřijemné vůbec nenastalo,
ale v našem světě platí
zákon neustálé změny,
který nechceme akceptovat.

A tak zklamání střídá zklamání,
bolest střídá bolest
lítost střídá lítost
a tak vznikají
naše deprese.
I když se nám v životě daří a cítíme se nekonečně šťastni,
časem vznikne strach a obavy,
že to, co máme,
ztratíme.
Neustále jsme vystaveni vzniku napětí,
které se střádá, protože se neumíme úplně uvolnit.
Důvodem je náš styl života.
Žijeme v neustálém spěchu a v přesvědčení,
co všechno musíme za den nutně stihnout a jak jsme nepostradatelní.
Zastavit se a chvíli jen být a zažívat Přítomnost,
považujeme za ztrátu času a za něco takřka nenormálního.
O všem vypovídá náš obličej plný vrásek, náš zdravotní stav a naše mezilidské vztahy.
Za tímto stavem se skrývá hlavní viník
- naše ulpívání.

Jak je to s láskou?
I ta nejhlubší lidská láska je vlastně také ulpívání.
Je tu touha po polibcích,
po objetích,
touha být s milovanou osobou,
mluvit s ní,
být ji poblíž.
Na jedné straně tu je zážitek štěstí ze vzájemného souznění,
který však bývá v kontrastu
s bolestí a lítostí z nedorozumění nebo z loučení.

Ulpívání je vždy spojeno se oběma protiklady - štěstím a utrpením.

Toto utrpení si však utváříme sami,
samo o sobě neexistuje,
je jen v naší mysli
a bude existovat tak dlouho,
pokud bude existovat naše mysl.
Tato mysl vstupuje mezi naše smysly a Skutečnost
jejíž zažívání deformuje.
Mnohdy prožívání Skutečnosti mysl ihned po prvním kontaktu nahrazuje
vzpomínkami nebo různými ochranými mechanismy,
které jsme si za ta dlouhá léta sami vytvořili.
Jak tedy odstranit toto zbytečné utrpení?

Řekl jsem Ti to před chvílí.
Tvá mysl musí zmizet.
Musíš ji nahradit bezprostředním smyslovým zažíváním Skutečnosti,
bez pojmenování,
bez hodnocení,
bez třídění,
bez očekávání
bez přání
a bez
ulpívání.

Jak na to?
Ze všeho nejdříve si musíš jasně uvědomit
tendence Své mysli,
které vedou k ulpívání.
Zprvu použij meditaci - " tiché pozorování obsahu mysli bez přemýšlení ".
Jak jsem Ti to už mnohokráte říkal,
buď nezúčastněným pozorovatelem všeho,
co se odehrává ve Tvé mysli.
Uvědom si však, že ve Tvé mysli nejsou jen myšlenky,
ale také jakýkoliv pocit a smyslový zážitek,
jehož obraz v mysli pozoruješ.