Prožitek klinické smrti aneb Viděl jsem Ježíše a nebe… - díl V.
Jan Boštík

Můj příběh ovšem pokračoval. Kamarád mě zabalil do deky, nechal ležet na pláži a zavolal lékařskou pohotovost. Cítil jsem, že mé tělo váží několik tun. Nemohl jsem vůbec ničím pohnout a tolik jsem toužil vrátit se zpátky do "nebeské vrátnice.

Zvláštní bylo to, co dalšího mi blesklo hlavou. Asi jsem musel být odjakživa optimista a smíšek, protože jiného člověka by asi následující věci vůbec nenapadly. První byl smutek, že si už nesním svačinu v podobě rohlíků a párku, kterou jsem měl sebou na motorce. A druhá myšlenka, která mi proběhla hlavou bylo to, že v nemocnici uvidím hezké sestřičky. Možná to někomu ze čtenářů připadne směšné a nevhodné ve spojení s popisem mého prožitku. Nemůžu si ovšem pomoci nezařadit do této knížečky opravdu vše, co jsem reálně prožíval. Možná právě můj optimismus a humor, který miluji způsobil to, že hned po úrazu jsem nepropadl hluboké depresi jako desítky a možná stovky mužů a žen po obdobných vážných úrazech. Uplynulo několik desítek minut a přijela speciální sanitka se zdravotním personálem. Fixovali mi krk, naložili mě a odvezli do fakultní nemocnice v Hradci Králové. Živě si dodnes pamatuji tu ukrutnou bolest rozlámané páteře při jízdě na polní cestě plné hrbolů a výmolů.

Je zvláštní, že právě v tomto okamžiku, kdy píšu tyto řádky, tak jsou mé oči zality slzami. Chvěje se mi srdce a rád bych znovu aspoň nahlédl tam, kde jsem se krátce cítil Doma. Cítím, že celý můj život, každý skutek zase jednou uvidím před sebou jako film. Na základě těchto momentálních emocí lituji hříchu, který jsem včera večer spáchal. A také jsem silně dojatý nad tím, že i přesto, že mě Ježíš v podobě nádherně zářícího světla tak přesně zná a ví, co mám za slabiny, tak přesto mě má rád a čeká bez výčitek na naše opětovné shledání až nastane ten "můj čas". V nemocnici mi udělali základní vyšetření, fixaci a pomalu mě odváželi na oddělení ARO a připravovali mě k neurochirurgické operaci. To jsem již pomalu upadal do bezvědomí a několik týdnů trvajícího boje o to, jestli díky všem možným nastalým komplikacím přežiji nebo ne.

Postupně uplynulo několik měsíců a já prodělal rozsáhlou urosepsi, což je zjednodušeně řečeno otrava těla. Zhubnul jsem na pouhých 40 kg, měl jsem trvalé horečky okolo 40 stupňů a více. Prognóza lékařů v okresní nemocnici v Opočně byla děsivá. Rodičům jeden lékař večer sdělil, že zcela určitě nepřežiji a že pravděpodobně ráno druhý den umřu. S tím se ovšem nesmířila moje maminka a začala podnikat vše možné a nemožné. Jelikož tehdy byl v naší republice komunismus, tak nebylo lehké sehnat nadstandardní léky. Takové léky byly určeny výhradně pro prominenty tehdejšímu politického režimu. Mamince jiný lékař řekl, že existují nějaké švýcarské injekce, které by mi mohli ještě zachránit život. Už tenkrát asi bylo v Božím plánu mě zachránit, protože jinak si nedovedu vysvětlit následující spád událostí. Rodičům se ozval telefonem jeden pán, který se o mě dozvěděl. Byl to významný komunistický pohlavár ve vysoké funkci (o naší rodině se dověděl přes jednoho mého spolužáka). Nechci ho zde jmenovat, protože k tomu nemám jeho svolení. Maminka mu vylíčila mou situaci a řekla o těch švýcarských lécích. On ještě tentýž den večer volal svým známým v Praze a světe div se - léky byly na světě a vrtulníkem z Prahy během noci převezeny do bezvýznamné okresní nemocnice. Lékaři pravděpodobně pod politickým "tlakem" telefonátů našeho záhadného zachránce ihned ty léky aplikovali. Přišlo ráno a já přežil negativní prognózy. Horečky rázem ustoupily a mé tělo se pomalu vracelo do života. Z té doby si to mnoho nepamatuji, protože jsem byl částečně v komatu.

O několik měsíců později jsem se dostal do speciálního rehabilitačního ústavu v Kladrubech. Tam jsem se seznámil s jistým mladým mužem, který se jmenoval Jindra. Byl po stejném úrazu jako já, ale stalo se mu to o čtrnáct dnů dříve. Právě on bude hrát na určitý čas důležitou roli v mém dalším životě. Své tělo jsem dal díky péči různého týmu odborníků do relativní stabilizace. I má mysl byla již schopna normálně žít a pracovat. Diagnóza mého úrazu se jmenuje - kvadruplegik. To znamená, že mám ochrnuté celé tělo od prsních bradavek dolů. Horní končetiny jsou také částečně motoricky zasaženy, ale mohu jimi hýbat. Musím se pohybovat pouze na invalidním vozíku a prakticky den ze dne jsem se stal nesoběstačným a závislým prakticky úplně ve všem na lidech okolo mě. Vyjádřit to mohu pouze tak, že je to beznaděj, šok a tragédie! Vše co jsem mohl a uměl, mi již k ničemu není. Osobní hygiena, jízda na kole, oblékání, zavazování bot, plavání, chůze a desítky jiných činností a standardních dovedností je jakoby mávnutím proutku pryč. Nic z toho již nikdy nezvládnu sám… Má mysl se po fyzickém i mentálním zrehabilitování začala znovu rozpamatovávat na prožitek klinické smrti. Chtěl jsem se tam do "nebeské vrátnice" vrátit. Ale jak? To co jsem tehdy prožil změnilo zcela úplně můj život. První věc, kterou jsem zpozoroval, byla změna mého hodnotového žebříčku.

Na první místo jsem dal Lásku. Najednou jsem si uvědomoval, že umím milovat a že chci mít rád všechny lidi okolo sebe. To bylo velmi zvláštní a nové, neboť jsem to do té doby neznal a nevnímal. Druhou novou věcí v mém životě bylo vnímání smrti a věčného života. Spadl ze mě strach z toho kdy a jak umřu. Přestal jsem se bát smrti. A hlavně jsem najednou měl JISTOTU a PŘESVĚDČENÍ, že život nekončí smrtí. Měl jsem radost z toho, že existuje život po smrti! Zjistil jsem, že po smrti něco je a to mě zbavilo napětí a tisíce otázek, které v sobě člověk dusí. Tehdy jsem to nenazýval prožitkem klinické smrti, protože takový termín nebyl veřejně znám. Až po několika letech se mi dostala do rukou knížka, kde se psalo o životě po životě. Napsal ji američan Moody. Obecně s touto knihou nesouhlasím, protože je tam plno rozporuplných tvrzení a svědectví. Kniha v žádném případě nepotvrzuje biblickou zvěst a pracuje s lidmi, kteří vědomě užívaly různé halucinogenní a návykové látky za účelem navození různých prožitků. Nicméně mi posloužila k tomu, že jsem zjistil, že je více lidí mající obdobný prožitek a že o tom mohu začít veřejně mluvit. Můj život bezprostředně po úraze byl poměrně aktivní. Našel jsem si zaměstnání, zajímal jsem se o počítače a měl jsem velkou skupinu přátel a kamarádů.

Hledal jsem možné cesty a způsoby, jak se znovu setkat s tím zářivým světlem jménem Ježíš Kristus. Ve svém okolí jsem neměl žádné věřící přátele na které bych se mohl obrátit. A proto jsem kontaktoval skupinu lidí z jednoho okultního časopisu. Tam psali něco o Bohu a tvrdili, že je kosmonaut a mnoho jiných tvrzení, které dnes považuji samozřejmě na pusté nesmysly. Seznámil jsme s nimi a vyprávěl jim svůj příběh. Oni můj příběh kvitovali a přijali mě mezi sebe. Začal jsem v jejich filozofiích a názorech hledat cestu zpět do nebe k Ježíši. Poznal jsem s nimi mnoho informací, různých učení, zajímal jsem o východní náboženství, o spiritismus, záhady a různé duchovní techniky. Přehršel těchto nových a nepoznaných informací zvláště krátce po novém politickém uspořádání a svobodě vyznání a demokracii, vedlo k tomu, že jsem mnoho věděl, ale nic neměl. Toto bezbřehé pachtění ve vodách okultismu a východního mysticismu mě neposkytlo hledanou cestu zpět do "nebeské vrátnice". Jediné o co jsem snažil bylo hledání "zlaté střední cesty" mezi změtí různých filozofií a náboženstvím. Avšak žádná taková cesta neexistuje a proto jsem ji já ani lidé okolo mě nemohli najít. Univerzální střední cesta je myšlenka odmítnutí jakéhokoli závazného radikálního rozhodnutí. A já byl rozhodnutý najít jednu jedinou cestu zpět tam do nebe za Ježíšem Kristem.Toto záhadologické a okultní hledání mě dost pohltilo a výsledek byl ten, že se mi blízkost nalezení Ježíše zářivého světla stále vzdalovala.

Pokračování příště

Z knihy PROŽITEK KLINICKÉ SMRTI ANEB "VIDĚL JSEM JEŽÍŠE A NEBE…", 2005, Jan Boštík;
publikováno se souhlasem autora.