Černá, nikoli růžová kniha církve
Štěpán Cháb

Byli jsme stvoření nebo jsme se vyvinuli z opic nebo nás sem vysadili mimozemšťané a my jen zapomněli nebo sem dopadl meteorit s životodárným koktejlem nebo je toto vše iluze, kterou žijeme, jen protože ji nedokážeme prokouknout. Boha lze nalézt ve všech zmíněných alternativách. Ovšem důkaz ani jeden. Boha buďto milujeme nebo zatracujeme. Mezi tím je jen váhání, žádný pevný postoj.

Církev a Bůh, dva různé pojmy, které sem byly napsány v tom správném pořadí. Nejdříve církev, poté Bůh. Pokud by se totiž pořadí přehodilo, druhá položka by za moment zařvala jako Ježíš na kříži – Bože, proč jsi mě opustil? Ovšem církev by byla skutečně opuštěna. Skutečně by se jí dostalo pozornosti hrobníka, ne nadšených davů.

Z lidstva se pomalu, ale velmi sebejistě vytrácí schopnost věřit. Obklopeni betonem, výrobními pásy, nákupními středisky a premenstruačními syndromy, změnilo se věřit na bezduché být. Jistý důvod by tu byl. Čím méně krásného člověk vidí, tím méně je schopen vnímat a vciťovat se. Nebo, upgrade již vysloveného. Čím více dostává, tím méně má.

Sednout si na útes, pod sebou řeku, les, obzor nezatížen kondenzačními čárami, vytane člověku na mysli chuť uvěřit. Tohle má smysl, to dokazuje krásu, krásu jako živou, dokonalou bytost. Život není jen náhodnou srážkou dvou reprodukčních buněk, ale jemným pohlazením anděla.

Procházet sídlištěm, před očima dětské prolézačky, tisíce oken, za nimi tisíce identických osudů, vedle odpadkového koše odpadky, v odpadkovém koši bezdomovec, vytane člověku na mysli zmar. Přeplněnost. Nestoudné pohrdání lidskou jedinečností. A šeď. Masa. Zápřah do výrobního procesu bez procesu výroby, ale poroby. Zaleskne se v člověku skeptický pohled na poblouzněné bači, Bůh že by byl a tohle dopouštěl? Hrubý omyl, nic jiného ten život není. Návrat k přírodě ve formě pohřbu, nic optimističtějšího člověka nečeká.

Jak se může člověk oddat kráse obklopen jen hnusem? Nemožné. Hnus se lepí na myšlenky, na celý život, prostupuje celou osobnost. Ničí duši. A to je Bůh církve. Hnus, který oblepí lidskou duši pokorou, klečením, poddajností, poslušností. Autor knihy pravil, že Boha miluje, že je v Bohu jsoucí, a přesto napsal knihu, jež církev musí neskonale bolet. Další hřeb, do její civilizační rakve, kde už není místo pro autoritativního Boha, který nařizuje a diktuje, který ve jménu pravdy a lásky upaluje oponenty, který je vyjádřením více zla, nežli dobra.

Lidstvo totiž pomalu dochází ke zjištění, že co je mu diktováno, bývá většinou z oblastí nevýhod. Lidstvo se začíná oprošťovat od zahálčivého přijímání a začíná samo myslet, drze myslet, drze dle diktujících. Ale bohužel se nejedná o tolik proklamované probuzení či uvědomění si, ale pouze o dospění do jakési fáze vzdoru, pubertálního odporu ke všemu. Batolecí věky prehistorie, kde lidstvo bylo jakousi variantou na bezmocnost, se přehouply na středověké týrání dětského věku, aby se mohly dostat do novověku, kde po prvopočátečním vzteku dvou světových vojen, dlíme ve spratkovské nerozhodnosti a nejistotě v bytí. Dospělosti jsme ještě nedosáhli. Bohužel, tu uvědomělou mírnost dopřejeme až našim potomkům v daleké budoucnosti. My se budeme i nadále svíjet pod diktátem hormonů. Přínosem je, že autoritu už zcela odmítáme. Není důležitá. Jsme my, jen my a jen my máme pravdu. Nikdo jiný. Jako pubertální celek, musíme se snažit své hrůzné emoce zvládnout a nezabít ani sebe, ani své okolí. Jediné uklidnění by mohlo nast ať v očekávání občanského průkazu, který nám někdy v budoucnu vystaví již dospělé civilizace vesmíru. Už aby to bylo. Už abychom začli být zodpovědní za své činy. V tu ránu skončí válečná řež i náboženský diktát. Skutečnost bude taková, aby se děla, aby existovala, aby byla nezastavitelná.

Berte knihu Černá kniha církve jako beďar, tolik ohyzdný, ale tolik říkající. Už se blížíme.

Černá kniha církve 
Hebeis Michael

MOC A JEJÍ ZNEUŽÍVÁNÍ V KATOLICKÉ CÍRKVI

Již 2000 let si katolická církev klade nárok na morální vedení a duchovní kompetenci – a nepřestává děsit věřící svými novými a novými skandály. Reakce církevní vrchnosti je stále stejná: zamlčování a zastírání.

Autor dokazuje, že úsilí o moc a ignorování obětí představují v katolické církvi systém. Rejstřík hříchů církve sahá od antisemitismu po pedofilii a svědčí o tom, jak bezohledně kráčela po celá staletí za svými cíli.

Tato kniha je povinná četba nejen pro kritiky církve, ale i pro všechny rozčarované věřící.

Autor:
MICHAEL HEBEIS, ročník 1959, je právní historik a katolík. Promoval k tématu z církevních dějin a působí jako konzultant na volné noze v Drážďanech. Již mnoho let se angažuje v čestných funkcích ve spolcích stojících blízko církvi a v církevních nadacích.

www.bux.cz/knihy/105801-cerna-kniha-cirkve.html
Vydala Euromedia Group k.s. Knižní klub