František -Papež chudých - Od slov k činům
Štěpán Cháb

Římskokatolická církev je spojována s řadou nelidskostí. Ve jménu Krista, tedy ve jménu vtěleného dobra, páchala nejukrutnější zlo, které svět poznal. Zahrabala se do nadřazenosti, do pýchy, do lesku a do krásných slov bez obsahu. Římskokatolická církev stala se důkazem nevěrohodnosti už svou existencí. Ve jménu Krista se plakalo víc, než se smálo, víc se vraždilo, než milovalo. Ve jménu Krista byli jsme, jakožto evropské společenství a kvůli naší expanzivnosti i zbytek světa, neustále pod knutou barbarství a krveprolévání.

Ale dogma víry, dogma skutečné víry, která člověka určuje a která ho řídí, nedá na tyto povrchní soudy. Žili jsme v barbarských časech a barbarské časy si vyžádaly i barbarské jednání. I církev do nich padla a i na ní se nabalili barbaři, chátra výdělečná, páchnoucí hříchem, krev měnící ve splašky, nikoli ve víno. Dobrá, zavřeme oči nad dobou dávno minulou, pokusme se zapomenout na doutnající hranice a udušené výkřiky hrůzy linoucí se z nich. Podívejme se na naši dobu, na naši epochu. Když Hitler začal rozjíždět svou myslí miliony lidí v koncentračních táborech, Vatikán tiše souhlasil, neprotestoval, nezastal se budoucích ani minulých obětí. Tiše pohlížel na ono pustošení pojmu lidskost. Možná alibisticky mlčel, protože se obával dravčího pohledu Hitlerova, který by se mohl, chtělo-li by se mu, obrátit svou pozornost k Vatikánu. Možná by se rozhodl zpustošit s papežským stolcem i celou církev. Možná Vatikán přepočítal svou nevelkou armádu a jemným logickým myšlením došel k závěru, že válka proti Německu by trvala v jejich případě přibližně tři minuty. Německo by rozhodně neprohrálo.

A bum ho, po Německu přišlo Rusko a jeho prznění pojmu lidskost. V tomto případě již Vatikán prskal trochu hlasitěji, byv si jistý, že si ruská vlezlost nedovolí vlézt až na dvorek Svatopetrské katedrály, protože studená válka vedla se na mnoha frontách, ale ani na jedné otevřené. Kramfleky byly jisté, tedy se otevřela vrata pro argumentaci. Římskokatolická církev stala se politickou silou, přestala hledat Krista, protože našla pletichy.

A prásk ho. Jsme v naší době. Jan Pavel II už to má za sebou, je v Pánu a pomalu se mu chystá svatořečení, chudákovi. Ratzinger chtěl církvi ušetřit výdaje na opulentní pohřeb, tak odstoupil a přišla volba nová. Není papež? Tak ať žije papež. No ne? Ale jistě. Svatý Malachiáš, dejžť mu Pánbu lehké spočinutí, přisoudil nastoupivšímu papežovi punc výjimečný. Je to poslední papež na Zemi, vtělení svatého Petra, v období jeho pontifikátu dojdeme k závěru. Možná k závěru věků, možná k závěru římskokatolické církve, možná to ovšem Malachiáše jen přestalo bavit vypisovat. Nový papež, kardinál Jorge Mario Bergoglio, si vzal do úschovy odkaz i jméno svatého Františka z Assisi, velmi vstřícného a laskavého duchovního, jenž před přepychem volil skromnou chudobu, jeho soucítění s lidmi i zvířaty i s celou přírodou bylo hodno skutečného svatořečení, protože jeho osobnost byla a stále je následování hodná. Proto s velkým povděkem mohl svět sledovat, že nový papež si zvolil právě jeho jméno. Jméno světce, jméno lásky k životu.

I slova nového papeže, jak je v knize podrobně vypsáno, touží následovat právě Františka z Assisi a jeho zbožnost. A netouží následovat Františkova slova pouze od počátku pontifikátu, ale následuje ho celým svým životem a konáním. Bergoglio byl vždy skromným a laskavým člověkem, jenž se snažil dle vlastního svědomí a vědomí pomáhat nejpotřebnějším. Byl to a stále je veselý člověk s milující myslí, proto je nejspíš dobře, že právě takový člověk bude posledním papežem, ač Malachiášova slova mohou být jen mlžením špatně vyspaného. Jakmile konkláve vyslalo bílý kouř na znamení že habemus papam bude vykřičeno do světa, vyrojila se na internetech celá řada konspirací, které začaly jméno nového papeže špinit, obviňovat ho téměř z genocidy a podobného. Ale kdykoliv se na svět vybabrá z bahna průměrnosti někdo více viditelný, začnou se na něho nabalovat báje a pověsti. Nový papež není běloskvoucí holubice, není žijícím svatým. Dnes ráno si jistě odskočil ze svatého stolce na stolici o něco méně svatou. Je to člověk. A s tím by se mělo pro jednou zkusit počítat. Svým způsobem jsme hrozivě směšný živočišný druh. Máme totiž papeže.

V nynější době je čím dál více víry odkloňováno k jinověrectví, k sobeckému sebeprožívání, které je, ač je takové tvrzení na webu Esoteriky jako mávání červeným hadrem před stádem býků, které je spíše definicí čistého satanismu, jenž se zaměřuje právě na sobeckou pachuť sebelásky a rozvíjení duchovních paskvilů, které nám nejsou vlastní. Klaňme se Perunovi, proklínejme Moranu, jsou to naši původní Bohové, vzývejme Krista a modleme se Otčenáš, je to naše víra novověku. Nenechme si otvírat čakry, nemíchejme se s reikami, není nám to vlastní a tím nám to může i ubližovat. V Čechách není ani pět skutečných mistrů reiki, naprostá většina tak zvaných mistrů jsou jen odpady byznysu s vírou. Střesme se jich.

František – Papež chudých. Život, myšlenky a slova papeže, který změní církev
Andrea Tornielli

František (nar. 1936) je známý svou skromností, jako kardinál žil v malém bytě, sám si vařil a jezdil městskou dopravou. Aby dostál svému přesvědčení, že každý duchovní musí stejně jako první křesťané chodit mezi ty nejpotřebnější, světil svátky v chudých čtvrtích nebo v nemocnicích. Podle svědectví druhých je srdečný a laskavý člověk, jehož slova o prostším životu církve vyplývají z hlubokého přesvědčení. Začátek jeho pontifikátu dává tušit novou cestu.

http://www.bux.cz/knihy/145807-frantisek-papez-chudych-zivot-myslenky-a-slova-papeze-ktery-zmeni-cirkev.html
Vydala Euromedia Group k.s., Ikar