Barmská kočka – empatická společnice
Doktorka Romana

První dochované zmínky o barmských kočkách jsou z počátku osmnáctého století, a to v jistém thajském rukopisu. Tyto kočky žily v barmských klášterech, protože tamní mniši věřili, že přináší štěstí (název thajsky nesou „supalak“, v překladu to znamená vlastně doslova nosící štěstí). Předek dnešní moderní barmské kočky byl přivezen na začátku třicátých let minulého století z Ragúnu do San Francisca, v roce 1947 pak byla barmská kočka dovezena také na Starý kontinent. Poté se plemeno barmské kočky rozdělilo na dvě linie, americkou a evropskou (nebo také britskou).

Barmská kočka vypadá velmi elegantně, je krátkosrstá a dorůstá středně velké velikosti, na svůj vzrůst je ovšem celkem těžká (většinou okolo sedmi kilogramů živé váhy). Barvu srsti mají typicky hedvábnou a oči zlaté nebo jantarově zářící. Srst na břiše mají o něco světlejší než na hřbetě a ocas je nejtmavší. Vzhled americké barmské kočky je trochu rozdílný, oproti evropské barmské kočce. Americká působí zaoblenějším dojmem, tvar hlavy je spíše kulatý s plnými lícemi, naopak evropská barmská kočka mívá spíše tvar hranatější a je na ní více znát příbuznost s orientálními kočkami. Barva americké barmské kočky je uznána v sobolím, modrém, šampaň a platinovém odstínu, evropské barmské kočky mohou být také hnědě, čokoládově, lila či modře želvovinové.

Popularitu si barmské kočky získaly především proto, že jsou mimořádně lačné po kontaktu s člověkem. Oplývají velkou dávkou empatie a dokáží se tak vcítit do nálad a pocitů svého lidského přítele, což ocení nejedna melancholická duše. Hlasové projevy barmské kočky jsou spíše tiché a připomínají broukání či například vrkání holubů, na rozdíl od klasického mňoukání, jaké známe u některých jiných plemen. Považují se za ideálního společníka do rodiny, protože jsou nejen poněkud flegmatické, ale i dosti snášenlivé, vychází skvěle nejen s dětmi, ale dokonce také s dalšími zvířaty, včetně těch štěkajících. Barmské kočky snad ani neumí být o samotě, doslova se přimknou k lidem a určitě nejsou na světě pro ty majitele, kteří by si na ně pravidelně nenacházeli čas.

Péče o barmskou kočku není zrovna náročná. Krátkou srst tohoto plemene stačí kartáčovat zhruba jednou do týdne. Barma je velmi přizpůsobivá, takže si zvykne prakticky kdekoliv, ovšem ráda zůstává poblíž svých lidských přátel, třeba v rodinném domě či bytě. A nezapomeňte na jednu důležitou věc – výběhy ven musí být dobře zajištěné, protože by se zvědavá kočka mohla zatoulat. V chladnějším období by měla zůstávat spíše v teple, jelikož její krátká srst jí před zimou prakticky vůbec neochrání.