Několik poznámek na téma LÁSKA! - II.
Igor Chaun

Projelo to mnou jako velké poznání, jako blesk, když jsem pochopil: Vždyť jestli budu takhle pokračovat, skončím jako oslintaný obšourník, jako prostopášný padesátník, jako zestárlé dítě-svůdník s korytem vrásek ve tváři, jako ti "podnikatelé", co objíždějí v džípech tramvajové zastávky a nabízejí dívkám v minisukních, že je svezou! Do Kobylis. Do Vršovic! Do stanice Rozkoš! … Došlo mi, že nechci takový být. To už jsem byl po třicítce… Toužil jsem být lepším člověkem, i když svůdností žen pokaždé znovu přemožen… Četl jsem literaturu o východních filozofiích, hltal ty neuvěřitelné knihy o Buddhově učení, a byl fascinován, že zde se popisuje, co celý život cítím a bojím se vyjádřit, co je i námětem mé mladé tvorby, totiž že život je prodchnutý utrpením a absurditou, naplněný relativitou, že štěstí je prchavé a smysl, je-li jaký, spočívá jen ve ztišení mysli, v pokoře, a také v lásce, kráse a duchovním růstu. To jsem hledal.

Propadl jsem opačnému extrému. Ne snad tím, že jsem pro dalších osm let zůstal totálním abstinentem. To bylo jedno z mých nejlepších rozhodnutí - paměť pijácká usnula a nyní už můžu pít alkohol málo a pro radost, už ne jako jeho oběť, hlupák vždy znovu intoxikovaný, oběť pokaždé knokautovaná…

To v přístupu k ženám snažil jsem se o extrém! Je třeba být na pozoru! Je třeba mít stále na paměti, jaké je to nebezpečí!, říkal jsem si a připomínat, co jsou ty hrozné ženy zač…
Inspirací mi byl citát z krásné knihy Buddhovo evangelium od Paula Carusa. Buddha před dvěma a půl tisíci lety striktně učil své mnichy…

CHOVÁNÍ MNICHŮ VŮČI ŽENÁM…

Bhikšuové přišli k Požehnanému a zeptali se ho: "Ó, Tathágato, náš Pane a Učiteli, jaké chování vůči ženám předepíšeš šramanům, kteří opustili svět?"

A Požehnaný řekl:
"Dávejte pozor, abyste nepohlíželi na ženu. Pokud zahlédnete ženu, chovejte se tak, jako byste ji neviděli a nehovořte s ní.
Pokud je žena stará, pokládejte ji za svou matku, pokud je mladá, tak za svou sestru, pokud je velmi mladá, tak za své dítě.
Šramana, který pohlíží na ženu jako na ženu, anebo se jí dotýká jako ženy, porušil svůj slib a není více učedníkem Šákjamuniovým.
Síla chlípnosti je u lidí veliká, proto je třeba se jí bát; vemte si proto s sebou luk opravdové vytrvalosti a ostré šípy moudrosti.

Chlípnost zatemňuje lidské srdce, když je zmateno ženskou krásou a mysl je omráčena.
O mnoho lepší je vypálit si obě oči do ruda rozpálenými vypalovacími želízky, než povzbuzovat v sobě smyslné myšlenky, anebo dívat se na ženskou postavu s chlípnými touhami.
Je lepší dostat se do tlamy rozzuřeného tygra, anebo pod ostrou sekeru kata, než přebývat se ženou a vzrušovat se chlípnými myšlenkami.

Světská žena se dychtivě snaží ukazovat svou postavu a tělo, ať už při chůzi, anebo když stojí, sedí, anebo spí. Dokonce i namalovaná na obraze touží upoutat pozornost půvaby svého těla a tak oloupit muže o jejich nezlomné srdce.
Jak tedy máte hlídat sebe samé?
Tak, že budete pokládat její slzy a její úsměvy za své nepřátele, její oblé tvary, její svislá ramena a její rozpuštěné vlasy za osidla určená ke zmocnění se mužského srdce.
Hovořím vám proto, držte své srdce na uzdě, nedopřejte mu nespoutanou svobodu."

Kapitola XXXIV. z knihy Buddhovo evangelium od Paula Caruse

Samozřejmě, že mi to nešlo. Jak by také mohlo?
Byl jsem pořád hledající, neukotvená nádoba plná bolesti, já, přemoudřelý syn matkou vychovávaný, matkou hýčkaný, matkou obdivovaný… Potřeboval jsem ženský element. Jako bych na věky potřeboval ženskou náruč, jako kdyby provždy odsouzen z náruče do náruče probíhat, jako když tygr v manéži proskakuje hořícími kruhy. Ocital jsem se v zajímavých stavech viny, když jsem se "prasil", řečeno opět naším vzletným jazykem studentským, balil jsem ženy bez rozmyslu a i v nadcházejících vztazích byl svým dívkám nevěrný. A přesto jsem už věděl, že je to špatně.

Postupem času jsem začal chápat, že Buddhova řeč byla určena mnichům, ne člověku dneška. On nezavrhoval ženy. Postupně je také učinil svými žáky. Ale pro účely meditace a pro cestu k osvícení byla ženská krása a svůdnost mnichům raději zapovězena. Protože Buddha učil své žáky, že "toto není já". Že to, s čím se nejčastěji spojujeme a co nazýváme naším já, je výplod naší mysli. Naší těkající mysli, jejích potřeb, vzpomínek, srovnávání, tužeb, očekávání, domnělých ublížení… Že pravé Já je za tímto já. Mysl je třeba utišit meditací. Pak se objevuje pravé, čisté a čiré univerzální Já, znovu v kosmu sídlící… Buddhismus není dogmatický.

Není to náboženství, je to technologie na postupnou práci s myslí, která vede k vyvanutí chtění, k Osvobození… Buddha sám říkal: Nevěř ničemu, ani tomu, co říkám já. Věř jen tomu, co si sám ověříš… Buddhismus je nejpřímější cesta k poznání. Není pro každého, ale je to nádherný dar lidstvu, je to učení, které mne poprvé dalo prožitek skutečnější lásky. Pochopil jsem, co je soucit s živými bytostmi, co je rozšíření srdce, aby modlitba přála mír, klid a lásku všem živým bytostem na zemi, pod zemí, ve vzduchu i ve vesmíru… Mé srdce se rozepnulo. Buddha řekl, že lék je v meditaci. Bylo tedy zřejmé, co udělám, při hledání lásky - a pro ztišení svého utrpení… Našel jsem buddhistického učitele v Čechách, mnicha Ashina Ottamu, a absolvoval několik kursů… Byla to technika vipassány, tradiční meditace jižního buddhismu, hodina v sedě, hodina v chůzi, pozoruj svůj dech, pozoruj vznikání a zanikání svých myšlenek, a nic víc, stále se vracej do přítomnosti, výdech a nádech, šestnáct hodin v kuse, po deset dnů… Nelze ani vyjádřit, jakými muky prochází mysl, jakým očistcem … a jaké sebezapření je nutné vynaložit. Ale jaký profit se dostavuje! Je to skutečné poznání sebe. Očištění se! A snad i úcta k sobě, že jsem to dokázal, že jsem neprchl, že jsem tímhle dobrovolně prošel.

Začínal jsem chápat, že láska je něco praktického a skutečného. Že je to jiná hodnota, než ulupování sexuálních banánů ze všech větví v údolí…

Mnohdy jsem plakal a prosil o čistotu, o sílu. Měl jsem vztah s další dívkou. Štíhlonohá dívka, která o vílách a skřítcích mnohé tušila, ač nepřiznaně. Miloval jsem ji a choval se mnohem lépe, než k těm předešlým. A přece jsem ji zase zklamal. Už ne tak drasticky, a přece jsem couvl, zase po dvou letech. Nebyl jsem ještě zralý, ač v Kristových létech, tuhle dívku si ponechat… Tehdy začala moje éra asijských cest, ze kterých jsem si přinesl poznání o rozmanitosti světa, o neuvěřitelné škále projevů života, o skromnosti a ohromující pokoře lidí tam, a taky poznání, že nic není takové, jakým se to jeví, což je mimochodem jedna ze základních pravd Východu… Poněkud nespravedlivě zavrhoval jsem i nadále křesťanství.

Považoval je za mrtvou větev vývoje. Neměl jsem klíč k Ježíšovi, k Panně Marii, k učení Lásky těchto úžasných a opatrujících nás entit Dobra, klaním se vám a miluji vás, já hloupý syn Igor, omluvený snad jen touhou, s níž neustávám ve svém hledání... - Tehdy jsem tyto síly ještě neznal. Neuměl jsem si najít cestu k tomu, co je ZDE a KOLEM NÁS nejblíž, nevěřil jsem v to. Ale to bych předbíhal ve svém vyprávění o lásce, které JE o lásce, přestože z nutných důvodů i o mnohém jiném…