Jste zde

Různé
>>
Rozjímání

Několik poznámek na téma LÁSKA! - III.
Igor Chaun

V Indii setkal jsem se s tibetským dalajlamou a přivezl tříhodinový film. Cesta do Indie. Udělal mnoha divákům radost. Vím to. Přivezl jsem si z Indie lásku a úctu a vtělil ji do toho filmu. Nějakým zvláštním kouzlem se to povedlo, snad skrze upřímnost výpovědi, a tenhle zvláštní film dojal a otevřel mnohá lidská srdce. Umazal jsem část svých vin, řekl jsem si… Umenšil jsem díl své karmy, umazal kus provinění, za své chování z dob NECHÁPÁNÍ LÁSKY.

Ale pořád jsem ještě stál na hliněných nohou. - Jedno jsem však pochopil. A bylo to pro mne tak důležité, že jsem měl potřebu vytesat to zlatým písmem navěky do skály. A když ne do skály, tak do uměleckého díla. Ta pravda zní: Skutečná láska začíná tam, kde končí láska sobecká. … Ano. Láska začíná tam, kde končí myšlení na sebe a začíná otevřený a průchodný zájem o krásu a vývoj jiných bytostí. Zalykalo se mi srdce, když jsem to pochopil.

Měl jsem intenzivní potřebu vtělit to do nějakého filmu. Vymyslel jsem si postavu stárnoucího senilního Amora na nebesích, který si už chce konečně odpočinout. Touží jít do důchodu! A tak vypráví lidem čtyři příběhy o lásce, odstrašující, aby si už dali konečně pokoj… Ty prvé tři příběhy jsou drastické. Vycházel jsem ze své knihy povídek, byl v tom horor, absurdita i jemná tragika. Až poslední příběh je o naději, o tom, že skutečná láska začíná tam, kde končí láska sobecká. Nějaký anglický muž na maloměstě, ke všemu zubař, tajně medituje a čeká na Silvestr 2000. Věří, že na přelomu tisíciletí se za jeho zásluhy dostaví nefalšované Osvícení… Ale nestane se nic. S pláčem klopýtá z tajné svatyně za městem, ze své kamenné mohyly, až se dobelhá oslavujícím městečkem zpět ke své rodině… A tady končí Osvícení pana Gallanghera, i celý film…

OBRAZ 125.

Dům Gallangherových, hala
ateliér - noc

Pan Gallangher odemkne dveře domu a vstoupí do haly.
Zajatá manželka Klementýna a dcery ho vyděšeně obklopí.

Klementýna:
Co se ti stalo, miláčku?

Hlas Klementýny překypuje starostlivostí a láskou.
Pan Gallangher je zničený a ušmudlaný, kterak se v horách válel po zemi.
Ale pokouší se nedat na sobě nic znát.

Gallangher:
Já… Promiň, Klementýno, že jsem vás tady zamknul...
Měl jsem … o vás strach.

Když hovoří ke své ženě a ke svým dcerám, nedokáže se na
ně pan Gallangher podívat. Ví, že by se opět rozplakal.
Tvář mu pocukává - ale pan Gallangher nechce, aby ho ženy viděly slzet.
Mladší z dcer na otce šibalsky zamrká.

Mladší dcera:
My jsme o tebe také měly strach. Zdálo se mi, žes byl v nějaké mohyle,
já nevím co to bylo ... a jak se ve městě střílelo, ta mohyla
se zbortila a tebe to zasypalo...

Klementýna:
Ale Aubrey…

Matka dceru okřikne. Ale i v jejím hlase je stopa šibalství...

Klementýna:
Zeptej se tatínka, jestli nechce trochu čaje.
Vždyť je celý promrzlý...

Pan Gallangher na dceru užasle hledí...

Gallangher:
Ale já ... já jsem BYL v mohyle!

Mladší dcera:
Chceš trochu čaje?

Klementýna se k manželovi obrátí a starostlivě ho pohladí po hřbetu ruky.

Klementýna:
Hlavně že jsi v pořádku.

Pan Gallangher vypadá, jako kdyby se měl každým okamžikem
zhroutit. - Ne, není v pořádku!

Gallangher:
Já ... já jsem byl v mohyle…!

Začne křičet...

Gallangher:
Slyšíte, já jsem BYL v mohyle!

Mladší z dcer nalije otci šálek čaje a starší
si stoupne na špičky a položí mu ruce kolem ramen.
Klementýna poodejde k oknu a zůstane stát zády k manželovi. Hledí ven.

Gallangher:
Já jsem tam meditoval…!

Pan Gallangher zběsile vykřikuje a slzy se mu koulejí po tváři.

Gallangher:
Já jsem tam očekával příchod nového věku!
Já se tam schoval, abych byl sám, já jsem čekal,
že se něco stane, změní se mnou ... ale nestalo se nic!

Pan Gallangher vzlyká.

Gallangher:
Už nečekám, už nečekám ... a nechci vůbec nic...

Klementýna oknem hledí do ulice, kterou se valí davy veselících se lidí
- do středu města, ozářeného nekončícím gejzírem světlic, petard, rachejtlí a dělbuchů.

Klementýna:
Ale my to přece víme, miláčku...

Pootočí se na manžela s láskyplně posmutnělým pohledem.
V jejích očích jako by plály odrazy všech světel ve městě.

Klementýna:
Už tři roky víme, co děláš. … Když jsi nechtěl, abychom to věděly,
tak jsme to … jako … nevěděly. Bylo velmi milé, jak sis myslel,
že jsme slepé, že nevidíme to tvé kimono v prádle, tvé útěky
z domu, tvé výmluvy, ty haldy knížek ... tvé zasněné oči...

Klementýna pokrčí rameny…

Klementýna:
Pak jsem se dozvěděla i o tvé mohyle.

Pan Gallangher sotva hlesne…

Gallangher:
Jak...?

Klementýna:
Vyprávěl jsi o tom ve spaní ... jak ji stavíš ... a jak ti
ji pastevci jednou rozbořili...

Pan Gallangher dlouze hledí na svou ženu.

Gallangher:
Proč, proč jsi mi to tedy neřekla,
proč jsi mě nechala hrát to celé dál?

Paní Gallangherová něžně odpoví.

Klementýna:
Víš, můj milý, já tomu tolik nerozumím.
Ale myslím, že lidi si mají pomáhat.
Věděla jsem, co děláš, ale cítila jsem, že to své tajemství nějak potřebuješ...

Klementýna Gallangherová se odmlčí, jako kdyby
už chtěla změnit téma rozhovoru.

Klementýna:
Můj milý, podívej se z okna.
No řekni, není tohle začátek nového věku lidstva?

Pan Gallangher pohlédne z okna…
Pak se otočí zpět na svou ženu, na své dvě dcery, na šálek čaje na stole,
pak vztáhne vlastní ruce před sebe a hledí na ně…

Amor (hlas mimo obraz):
Pan Gallangher vztáhl ruce před sebe a hleděl na své prsty
pohmožděné stavbou mohyly, na nehty ulámané a odřené
od nošení kamene - ale viděl i póry na své kůži, do kterých
každým okamžikem vstupovaly myriády vlivů okolí, náhle viděl
sebe jako SOUČÁST noci, domu, Měsíce, obyvatel města, všech
členů Výboru na oslavu nového tisíciletí,
ale i stromů na zahradě … těch krásných děvčátek, i té krásné
ženy v místnosti - své manželky…

Póry v kůži pana Gallanghera.
Jemné chloupky na paži…

Tvář Klementýny.
Tváře dcer.

Hudba.

Amor (hlas mimo obraz):
A jako kdyby prošel záhyby vlastního těla - opět stál v hale svého domu,
na tomtéž místě u okna, obklopen rodinou, ale pocítil hluboký a spontánní SOUCIT,
ty všechny lidi okolo jako jediného člověka, jednu bytost toužící po lásce, i on do toho patřil,
i ty tři krásné ženy v místnosti, i valící se dav za okny, věděl, že je součástí té masy,
která je zde proto, aby se osvobodila, aby se stala lepší, aby si neškodila, sama sobě,
ulpělá v zemské matérii, kam spadla z Jednoty a Božské lásky,
kdoví proč…

Udivený pohled pana Gallanghera.
Na dcery, na Klementýnu - a znovu na ten valící se dav za okny…
Pan Gallangher špitne.

Gallangher:
Láska, LÁSKA…

Panu Gallangherovi slova jaksi samovolně vyjdou z úst.

Klementýna:
Láska…

…zašeptá Klementýna a nevěřícně pokukuje po svém manželovi.
A pak pohlédne spolu s manželem z okna ven, zatímco dcery zůstávají
opodál, u tácu s čajem, půl se chichotají a půl užasle pozorují,
jakého to mají na Nový rok nádherně světélkujícího otce.

Kolem postavy pana Gallanghera to totiž slaboučce zajiskří,
světle zelenavá světélka se objeví a zakmitají…
Teprve teď si všimneme, že v rohu kuchyně stojí dojatě Amor.
Smrká a utírá si rukávem slzy, omlouvá se divákům.

Amor:
Promiňte, promiňte mi…
Nechci to teď pokazit…

Amor neohrabaně sahá do toulce a vytahuje svůj vzácný zlatý šíp.
Místností zpomaleně a vznešeně prolétává Amorův šíp.

Hudba.

Šíp proniká laskavě a nenásilně do pana Gallanghera, stojícího u okna v kuchyni.
Tělo pana Gallanghera se prohne, jako pod nenadálou herdou, ale zase se srovná.
Gallangher obejme manželku kolem ramen a dál stojí oba tiše a bez hnutí,
zatímco se Amor krade kuchyní, opatrně mizí.
Zlehka našlapuje…

Amor:
Joj. Tak málo, málo kdy můžu svůj zlatý šíp použít…

Mladší dcera:
Maminko, byl tady anděl. Vidělas ho?

Klementýna:
Jenom děti vidí anděla, miláčku. Pomáhají nám, když nevíme kudy kam, víš?

Mladší dcera:
Aha … maminko.

úryvek z literárního scénáře filmu Amorovy lásky

Nikdy jsem ten film nenatočil, stejně jako několik jiných scénářů, které vznikly po skončení školy. Buď jsem nevynaložil dost námahy, nebo to prostě nebylo na mé cestě…

A pak se stala v mém životě zvláštní a naprosto jedinečná věc.

Pokračování příště