Bígl - tvrdohlavý nenasytný tulák
Doktorka Romana

Ahoj, jmenuju se Líza a je mi 9 let. Jsem typický bígl. Nemám pořád dobrou náladu, ale na nikoho neútočím, nikdy jsem nikoho nekousla, jenom trochu zavrčím, když se mi něco nelíbí. Jsem hrozně zvědavá. Když mi zatáhnou u prosklených dveří žaluzie, natáhnu se tak vysoko, abych viděla. Každý kopec, židle i stůl jsou výborné pozorovatelny (ale panička to nemá ráda, když se usadím na stole – prý pes nepatří na stůl – nechápu proč ne?). Jsem přátelská, obzvlášť když vím, že máte v kapse piškot. Na internetu většinou píšou, že my bíglové jsme inteligentní, i když panička říká, že jsem chytrá jako opice. Jako každý bígl se nebojím ničeho, pro kousek žrádla šla bych kamkoli. Umím se skvěle podhrabávat pod plotem (tedy dokud tam nedali ten nový, betonový). Jednou jsem se podhrabala k sousedům, sežrala jsem oběd sousedovic koliákovi a pak jsem se do té vyhrabané díry nějak nemohla vejít. Také dokážu (jako správný bígl) spořádat najednou třináct karbanátků nebo celou bábovku – pokud ji najdu. A já vždycky každou dobrotu najdu, jen se k ní většinou nedostanu. Pro pamlsek budu klidně i panáčkovat, i když to bíglům moc nejde.

Jakmile chytím stopu, pustím se po ní – jsem přece honič. Miluju honit srnky a zajíce, i když se to nesmí. Jako každý bígl potřebuji hodně běhat, protože sežeru všechno, na co přijdu. Představte si, že mi panička s páníčkem odvažují jídlo! Ach jo, kdyby tak odvažovali víc.

Jak vypadám? Jsem takový střední svalnatý trojbarevný pejsek. Můj bratranec baset, taky anglický honič, je mi trochu podobný, akorát kůži má asi o tři čísla větší a nožky kratší. Já jsem mnohem kompaktnější a svalnatější. Mám moc ráda lidi, ale to víte, jsem dáma a tak mi nebude každý rozkazovat. To může jen moje panička, i když ne vždycky poslechnu, někdy mi to prostě trvá déle. Nemyslím to zle, jen chvilku počkám, jestli si to nerozmyslí. Nerozmyslí si to nikdy, ale stejně to budu dál zkoušet.

Jako malá jsem často utíkala. Je to silnější než já, jednou jsem dokonce byla celý víkend na výletě. Nějaký hodný pán a paní mě našli, jak se poflakuju kolem trafiky na náměstí, a vzali mě na chatu. Nechali mě spát ve své posteli, jíst s nimi z talíře a stát na stole na verandě, abych viděla, co se děje kolem. Když jsem se vrátila, nechápala jsem, proč je panička tak rozrušená. Vždyť jsem si to užila! Ona tak mohla, kdyby chtěla. Ale popadla mě, nejdřív mi vynadala do tuláků a pak mě opusinkovala. Tak si z toho vyberte! Jednou jsem tak utekla a porazilo mě auto. Ale jen jednou a utekla jsem mockrát! Jsem dost šikovná a chytrá, když vidím auto, vždycky mu uhnu.

Když mi byly tři roky, onemocněla jsem. Udělaly se mi boule na krku a panička si myslela, že jsem chytla od ní bolení v krku. Pak se mi ale udělaly boule i na ramenou a pan doktor na veterině řekl, že by to mohla být rakovina. Dal mi nějaké prášky a ono se to zlepšilo, ale jen na pár týdnů. Když se boule vrátili, paničce se v očích objevil moc ustaraný výraz a vzala mě znovu k doktorovi. Ten mi prášky vzal a já jsem za pár dní najednou na zahradě omdlela. Už předtím mi bylo špatně, ale tohle bylo zlé. Když mě našli a odvezli znovu k panu doktorovi, píchl mi injekci a za pár desítek minut jsem se mohla postavit. Pan doktor řekl mojí paničce, aby mě odvezla do velkého města. Druhý den jsem nedostala snídani a jeli jsme. Oholili mi nohu a píchli mě do ní. Vyteklo trochu krve, kterou zavřeli do zkumavky a jeli jsme domů. Panička pak byla pár dní nervózní, pořád mě hladila a chovala na klíně. Potom někdo zavolal a panička mě znovu vezla do té místnosti, kde mě píchali do nohy. Tentokrát to bylo horší. Píchali mě do různých míst, do nohy, do krku, prý si vzali vzorek z těch boulí. Když se panička dozvěděla výsledek, její ustaraný výraz se změnil na nešťastný. Jeli jsme k panu doktorovi a ten řekl, že mi není pomoci. Panička se změnila se z ustarané a nešťastné na umíněnou a vysvětlovala mu, že jsem mladá a že MUSÍ najít něco, co mi pomůže a nedala pokoj, dokud nenašla pana doktora, který léčí rakovinu u pejsků. Trvalo to dlouho a bylo to hrozné. Každý týden mě píchli do packy, napojili mě na velkou lahev a z ní do mě něco kapalo. Po některých lahvích mi bylo moc špatně a zvracela jsem, po některých jsem byla nemocná a brali mi krev a musela jsem jíst antibiotika, po některých mě hrozně svědily uši. Občas mi něco píchli do zadečku ještě před tou lahví, To něco hrozně bolelo, nechápala jsem, jak to panička může dopustit. Jednou mi bylo ještě mnohem hůř a panička nešla do práce a držela mě na klíně na gauči v našem obýváku celý den na těch lahvích.

Pan doktor mi nedával moc velkou šanci, ale já jsem to zvládla. Panička celou dobu věřila, že to zvládnu a já jsem to věděla. Jsem moc ráda, že mě tak miluje a že je tak strašně umíněná. Vůbec za celou dobu nepřipustila, že bych to nevydržela. Dala mi spoustu lásky a svojí energie. Sice teď mám trochu poničený žaludek, takže zvracím, když vypiju víc vody, ale jako správný bígl baštím moc ráda a pochutnávám si na všem, co mi panička a páníček dají.